Podvody s vínem aneb vše co jste ani nechtěli vědět

Rčení ve víně je pravda má dvojí výklad: 1.Po několika sklenkách nám alkohol rozváže jazyk, odpadne ostych a často vyjádříme myšlenku, kterou bychom jinak drželi v sobě. Někdy je to vtipné, někdy to posune vývoj dál a někdy to je…jenom trapné. 2.Víno vám spolehlivě řekne pravdu o svém stvořiteli vinaři. Nápis „In Vino veritas“ najdete na mnohých průčelí sklípků, diplomech vinařských soutěží či degustačních pohárcích. Co tím chce vinař říct? Napij se a kápni božskou anebo dává najevo, že kvalita jeho produktu je nezpochybnitelná? Jak je to s pravdou ve vinařském „businessu“, tedy v praxi? Jsou všichni vinaři hodni toho, aby si toto heslo pověsili nad dveře anebo je to jen zastírací manévr? A neměl by občas někde viset jiný nápis? Třeba „Lež má krátké nohy?“ Podívejme se na některé podvody ve víně.

Virtuální Pálava

Falešné Pálavě jsme věnovali samostatný článek ZDE. Takže nyní jen stručně. Pálava je extrémně populární odrůda. Její tuzemská produkce je však omezená a veškeré víno této odrůdy se prodá jako přívlastkové. To však poptávku po ní neuspokojí, a tak se objevují levné „Pálavy“- lahvové i sudové. Jsou prakticky v každé stáčírně, někde s upřesněním, že původ hroznů je na Slovensku. Jenže tam je Pálava téměř raritou. Pravý původ hroznů je Makedonie, Maďarsko a Moldávie (M v názvu vinařských zemí je čistě shodou okolností). A není to Pálava, ale místní aromatické odrůdy. Ty jsou po dovozu do Čech smíchány a upraveny a následně prezentovány jako „výborná Pálava od malého vinaře z jižní Moravy, mého známého, tam někde od Břeclavi…no za 75Kč litr, nekupte to…“ V Bělohorské ulici v Praze 6 mi podobně Pálavu nabízeli ve večerce. Ze zdi trčely imitace zabudovaných sudů s kohoutkem a pod pultem běžel na notebooku vietnamský film v původním znění.

Zmizelé kamiony

Výše zmíněný problém s Pálavou je jen důsledek daleko většího problému. Tím je dovoz nekvalitních zahraničních vín v cisternách. Často z výše jmenovaných vinařských zemí začínajících na M, ale také z Itálie nebo z nového světa. V samotném dovozu levných vín nevidím nic podvodného. To, co je hodno naší pozornosti je hraniční čára u Břeclavi. Děje se tam něco podobného jako ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. V něm se při přejezdu přes hranici měnily zbraně v hudební nástroje. V případě cisteren s vínem se z moldavského moku stane pravá moravská sudová Pálava. Anebo, že by to byl pokus o zázrak hodný Ježíše Krista? Nebyl. Je to normální podvod. Něco podobného už známe z 90.let, kdy se podobné machinace odehrávaly s lehkými topnými oleji. Změnou průvodních dokladů, přefakturováním, číselnou machinací s množstvím a nákupem přes několik prostředníků (často založených jen za účelem jednorázového dovozu) se ze zahraničního vína nevalné kvality, ale v ceně 0,5  EUR (a méně) za litr stane stejně nekvalitní víno, ale už moravské…

Lokální patrioti vytvářejí poptávku

Proč obchodníci a spekulanti tolik riskují postihy či snad dokonce i vězení jen aby ze zahraničního vína udělali tuzemské? Protože moldavské víno u nás neprodáte, zatímco poptávka po „vínečku z jižní Moravy“ je velká. Tak velká, že ji výroba prostě nepokryje. Díky dohodám při vstupu do EU se naše výměra vinici prakticky zablokovala a je neměnná. Dnes necelých 20 tis. hektarů, a to ještě nutno vzít v úvahu, že pár set hektarů existuje jen na papíře. A tak se musí zhruba 60% poptávky (spotřeby vína) pokrýt dovozem. A tady je velký prostor pro „šedé“ či černé dovozy, kdy cisterna projede jihomoravským bermudským trojúhelníkem Hodonín, Břeclav, Mikulov, aby se její obsah proměnil v tuzemskou produkci. Nebylo by teda lepší zalobovat v Bruselu a vysázet dalších 10 tisíc hektarů? Nebylo. Nic zásadního by to nevyřešilo. Česká republika patří mezi vinařské země s vyššími náklady na produkci, takže (šedý-černý) dovoz bude vždy levnější než vína zde vyrobená. Víno je módní nápoj a pít ho je „in.“ A protože logo „Vína z Čech, vína z Moravy“ dobře prodává, najdeme v regálech supermarketů velmi často takto označené lahve, které mají s Moravou společnou maximálně fakturační adresu. O sudových vínech ani nemluvě.

Kam to mizí…

Výše popsaný nelegální či polo-legální dovoz podle odhadů nabývá na gigantických rozměrech. Zaujímá 20-30% trhu. Oficiální lahvový dovoz plus minus stagnuje a oficiální maloobchodní prodej v obchodní síti dokonce mírně klesá. V drtivé většině jsou nelegální dovozy ve formě sudového vína – „do sudu nevidíte a je jednoduší jej převážet a vydávat za něco jiného.“ S tím také souvisí způsob distribuce. Zákazníci stěžující si na nekvalitu vína a jeho prapodivný původ si za to do určité míry mohou sami. Rozšířené víno do PET lahví a podivné stáčírny na každém rohu, to je přesně to místo, kde končí moldavské, maďarské a jiné odrůdy pod hlavičkou „pálav, vlašáků či tramínů tam někde od Mikulova.“

Co s tím?

Základním problém je kontrola. Jsme v EU, v Schengenu a volný pohyb zboží je jedním ze základních pilířů Společenství. SZPI použila jako řešení zvýšení administrativní zátěže vinařů a obchodníků (zdůrazňuji těch poctivých) nutností vypracovávat průvodní dokumentaci k prakticky každé faktuře v naprosto nesmyslném rozsahu. Výsledek bude ten, že i poctiví hráči na trhu sklouznou k porušování těchto iracionálních předpisů. A ti nepoctiví je stejně ignorují už nyní. Takže výsledek bude jen zhoršení situace na trhu a zvýšení cen kvalitních vín, do kterých se náklady na nesmyslnou administrativu započítají.

Racionálnějším řešením by bylo zrušení či výrazné omezení prodeje sudového vína. Například – sudové víno by se smělo prodávat jen přímo u vinaře, který by se musel registrovat a prodávat jen vína ze svých vinic. Tento krok by ale narazil na velkou lobby. Odhadem činí šedo-černý trh se sudovým vínem kolem 2-3 miliard korun. Takový balík peněz si přece nikdo nenechá vzít! Nezbývá tedy nic jiného než kupovat vína s jasným původem a doufat, že nás nepostihne stejná aféra jako lihoviny.

Medaile kam se podíváš

Medaile – to je v porovnání s výše uvedeným jen drobný nešvar místních vinařů. Vychází z toho, že průměrný zákazník je zmaten v šířce nabídky. A jak říká klasik, zákazník chce být klamán. Když má víno medaili, tak přece nemůže být špatné… Klíčová otázka je, jak k té medaili přišlo. Když na láhvi máme bronzovou medaili, neznamená to, že je víno třetí v soutěži. U porovnání vín to funguje tak, že pokud přihlášené vzorky dosáhnou určité bodové hladiny, mají zlatou medaili, pokud aspoň nižší tak stříbrnou a pokud se alespoň dostanou nad nějaký průměr, tak získají medaili bronzovou. Ta ve vinařském světě nic moc neznamená, ale pro neznalého je to přeci TŘETÍ místo! A přihlašovateli nic nebrání poslat do soutěže třeba 30 vzorků…to by bylo, aby nebyla alespoň jedna medaile.

Navíc jsou soutěže a soutěže. Sice má každá svá pravidla, ale čím menší soutěž, tím větší prostor k ovlivňování. U velkých výstav to prakticky nejde, ale když je vinař na své vesnici, tak drobné loupnutí do ramene svého kolegy hodnotitele „tož mi to tam naboduj“ není nic těžkého. A to nezmiňuji fakt, kdy „loupnutí do ramene“ je nahrazeno obálkou. Nemluvě o další praktice – medaili vyhraje malá, exkluzivní šarže vína, která se nedostane ani na trh. To ale nebrání, aby získaná medaile se lepila na sice stejnou odrůdu stejného vinařství, ale úplně jinou šarži. Samozřejmě méně kvalitní, ale o to větší.

A ve finále – pro konzumenta, který stojí před regálem, je snadnější vybrat víno polepené medailemi od shora až dolu než víno bez jediné. I když o žádné z těch soutěží nikdy neslyšel.

Málo to voní, tak tam přidáme aneb patláma, patláma, patláma a žbrluch!

Říká se, že v Blatnici (vinařská slovácká obec) jsou vinaři, kteří umí dělat víno dokonce i z hroznů. Ano, drobným nešvarem a nikoliv podvodem v pravém slova smyslu je chemie. Někteří vinaři si dokonce vysloužili přezdívku „chemický Ali.“ Samozřejmě to platí obecně, nikoli jen pro výše jmenovanou obec. Dnešní trend výroby vína je o bio vínech, vyjádření terroiru, přirozenosti, autentičnosti, minimálního použití síry a dalších chemických prostředků. Ale stejně tak moderní technologie přinášejí nekonečnou škálu prostředků, jak víno aromaticky, chuťově či jinak ovlivnit. Voní nám málo ryzlink, přidáme pár kapek a hned tu máme „voňavku.“

Milovníci tuzemských vín jsou zaměření na jedno-odrůdová vína, proto jim vinaři vycházejí vstříc. Evropská unie povoluje použití až 15% jiné odrůdy než té, která je oficiálně na víně deklarována. Takže když víno nemá barvu, šup tak s barvířkou. Když nám to nevoní, přidáme tramín, irsay apod. Rozhodně se nejedná o nic nelegálního. Ba kombinování odrůd má svou bohatou tradici prakticky všude v Evropě. Jen by bylo někdy dobré to přiznat anebo se alespoň nechlubit autentičností odrůdy a terroirem.

Jak z toho ven

Jednoduchá odpověď neexistuje. Pít víno od ověřených dodavatelů, ideálně lahvové a v cenových relacích alespoň 100,-Kč. Ale ani to vám nezaručí jistotu kvality či původu. Problém totiž není v dovozových či moravských vínech. Problém není ve vinařích či obchodnících. Ale v mělkých pravidlech, která umožnila v obchodě s vínem fungovat jedincům a společnostem, která tam nemají co dělat. Kteří jen pragmaticky využívají a zneužívají chaosu a neuchopitelnosti vína. Pokud by se pravidla ujasnila a i jejich dodržování, půjdou zase dál. Třeba do dovozu polských brambor.

Denní zpravodajství ze světa vína najdete také na našem Facebooku.

Mohlo by vás také zajímat: Seriál Hnus roku díl I., díl II., díl III. a zatím poslední díl IV nebo Moravské sudové – zakázat či nikoliv?