Contact Information

Theodore Lowe, Ap #867-859
Sit Rd, Azusa New York

We Are Available 24/ 7. Call Now.

Pobyt v české hospodě je pro mne utrpení. Někdy mám pocit, že tam chodím jen proto, abych si počkal na nějaký problém, a když by „nedej bůh“ nenastal, největším problémem by byl můj spokojený odchod. To se ale tak často nestává. Když už se všechno zdá být v pořádku a já se sám sobě omlouvám za paranoiu, objeví se mi na bramborové kaši všudypřítomná nadrobno nasekaná zelená petrželka, která je tak umělohmotná, že nejde pozřít a její odstraňování je velmi pracné. Univerzální ozdoby z plastikových rajčat, okurků, kukuřic a black and white zelí mi tolik nevadí, protože je lze celkem snadno odstranit.

Do hospůdky v Krčském lesíku to nemám daleko, a tak jsem si tam zašel na jedno hořké pivo. Tentokrát jsem nemusel čekat na petrželku, protože problém se zjevil hned v úvodu v podobě půllitru s nápojem asi centimetr pod míru. Když se pan vrchní při další pochůzce otázal, zda je všechno v pořádku, odvětil jsem, že samozřejmě není, protože dva tři milimetry pod míru jako vždycky snesu, ale těch sedm osm ne. Kdybych já v supermarketu ukradl rohlík, pane vrchní, visel bych na věky věkův na všech možných internetových stránkách, ale hlavně – tu krádež by si nikdo nenechal líbit. Vyžádal jsem si příští pivo nad míru, čehož se mi skutečně kompenzačně dostalo, ovšem bez dotazu. „Je všechno v pořádku“ se číšník ptal u vedlejších stolů a zároveň s tím pokládal na stůl půllitry s mírami hluboko pod – jako kouzelník, který ke svému triku potřebuje odvést pozornost. Mne už se nezeptal, ačkoli právě já jsem ho přece mohl ujistit, že moje sklenice tentokrát už v pořádku je. Další dva půllitry jsem totiž demonstrativně obdržel s centimetrovým přesahem. Jenže to, co já dostal navíc, očividně chybělo ve sklenicích u vedlejších stolů. Tím, že jsem se ozval, jsem vlastně okradl hosty v celé restauraci.

Je tady ještě jedna zásadní věc, která v pořádku není. A to jsou platy zaměstnanců v pohostinství. Jejich zaměstnavatel počítá s tím, že si jejich podřízení „vydělají“ na spropitném. Není to sice protizákonné, zato protimorální. Spropitné se přece vzniklo kdysi v Anglii a host ho dával do krabičky na pultě předem, aby byl přednostně obsloužen. Zkrátka, platilo se za nadstandard, a ten u nás není. Na rozdíl od restaurací v západnějších končinách Evropy. Služba hostovi je tam radost, u nás potupa. Okradení hosta tam je potupa, u nás radost. Dávat spropitné u nás není žádná radost, ale jakási zvrácená povinnost. A vůbec, do oblíbené hospůdky by se přece měl vracet zákazník spokojený s místní pohostinností. Místo toho se vrací zákazník spokojený s nepohostinností. Vrtá mi to hlavou, vždyť u nás jsou přece lidé docela pohostinní. Jenže doma. Na veřejnost je tento jev bohužel nepřenosný. Asi to budu dělat jako jeden můj známý. Když reklamoval vysokou pěnu a malou míru, řekl mu číšník: To dojde…. Když přišlo na placení, dal mu můj kamarád o třicet korun méně a na námitky odsekl: To dojde…

 

Share:

subscriber