Nejčastější dotaz v našich restauracích: Je všechno v pořádku?
Strašně rád bych zašel častěji na pivo, aby si můj žaludek odpočinul od všelijakých kyselinek a lipovinek i tříslovinek. Jenže: pobyt v české hospodě je pro mne utrpení. Někdy mám pocit, že tam jdu jen proto, abych měl o čem psát. Vždycky totiž nastane nějaký problém, a kdyby „nedej bůh“ nenastal, největším problémem by byl můj spokojený odchod. To se ale tak často nestává. Když už se všechno zdá být v pořádku a já se sám sobě omlouvám za paranoiu, objeví se mi na bramborové kaši všudypřítomná nadrobno nasekaná zelená petrželka, která je tak plastová, že nejde pozřít a její odstraňování je velmi pracné. Univerzální ozdoby z umělohmotných rajčat, okurků, kukuřic a black and white zelí mi tolik nevadí, protože je lze celkem snadno odstranit.
Do hospůdky v Krčském lesíku pod zříceninou Hrádku, kde zemřel Václav IV., to nemám daleko, a tak jsem si tam zašel na jedno hořké pivo. Tentokrát jsem nemusel čekat na petrželku, protože problém se zjevil hned v úvodu. Zrzavý nápoj v půllitru měl dobrý centimetr pod míru. Když se pan vrchní při další pochůzce otázal, zda je všechno v pořádku, odvětil jsem, že samozřejmě není, protože dva tři milimetry pod míru jako vždycky snesu, ale těch sedm osm ne. Kdybych já v supermarketu ukradl rohlík, pane vrchní, visel bych na věky věkův na všech možných internetových stránkách, ale hlavně – tu krádež by si nikdo nenechal líbit. Vyžádal jsem si příští pivo nad míru, čehož se mi skutečně kompenzačně dostalo, ovšem ono „je všechno v pořádku“ se číšník ptal u vedlejších stolů a zároveň tam pokládal půllitry s mírami hluboko pod – jako kouzelník, který ke svému triku potřebuje odvést pozornost. Mne už se nezeptal, ačkoli právě já jsem ho přece mohl ujistit, že moje sklenice tentokrát už v pořádku je. I další půllitr jsem demonstrativně obdržel s centimetrovým přesahem. Jenže to, co já dostal navíc, očividně chybělo ve sklenicích u vedlejších stolů. Tím, že jsem se ozval, jsem vlastně okradl hosty v celé restauraci.
Je tady ještě jedna zásadní věc, která v pořádku není. A to jsou platy zaměstnanců v pohostinství. Jejich zaměstnavatel počítá s tím, že si jejich podřízení „vydělají“ na spropitném. Není to sice protizákonné, zato protimorální. Spropitné přece vzniklo kdysi dávno v Anglii, kdy host vhazoval mince do krabičky u vchodu předem, aby byl přednostně obsloužen. Zkrátka, platilo se za nadstandard, a ten u nás není. Na rozdíl od západnějších zemí. Služba hostovi je tam radost, u nás potupa. Okradení hosta tam je potupa, u nás radost. Dávat spropitné u nás není žádná radost, ale jakási zvrácená povinnost. A vůbec, do oblíbené hospůdky by se přece měl spokojený zákazník vracet. Místo toho se tam vrací zákazník nespokojený. Kam jinam by měl chodit, když je to všude stejné? Vrtá mi to hlavou, vždyť u nás jsou přece lidé docela pohostinní. Jenže doma. Na veřejnost je tento jev bohužel nepřenosný. Asi to budu dělat jako jeden můj známý. Když reklamoval vysokou pěnu a malou míru, řekl mu číšník: To dojde…. Když přišlo na placení, dal mu můj kamarád o třicet korun méně a na námitky odsekl: To dojde… No, řekněte, je všechno v pořádku?
