Jak je to s vínem v islámských zemích? Zakazuje korán pití vína? Může se muslim opít?
Když jsem studoval vysokou školu, nevěděl jsem pořádně, co je to islám, nevěděl jsem o muslimech skoro nic přesto, že spousta mých spolužáků byli Arabové. A že by se nějak stranili alkoholu, to mě ani nenapadlo. Vždyť s námi chodili na pivo! Jen místo našeho „na zdraví“ při pozvednutí sklenice vždy zvolali “Alláh to nevidí“. Kdo je Alláh jsem věděl, ale proč by měl být slepý, to jsem netušil. Moje ignorance částečně pramenila z toho, že jsem odjakživa odmítal rozlišovat lidi na katolíky, protestanty, židy, muslimy, černé, žluté a na bůhvíjaké ještě. Byli jsme všichni studenti FTVS a spojoval nás sport, mládí a mírná dávka nezodpovědnosti. Studentská léta ovšem pominula a moji arabští spolužáci se vrátili tam, kde je alkohol na černé listině. Jenže – bylo to tak vždycky? Nebylo!
Víno bylo součástí života v dnešních islámských zemích od pradávna. Starověký bohatý rozvoj vinařské kultury a kult vína vytvářely hodnoty a tradice, které předislámští Arabové dobře znali a zdědili i po expanzi islámu. Víno bylo na území dnešních muslimských zemí považováno za součást dobrých věcí jako voda, mléko a med. A dnes? Souhrn koránských veršů ukazuje, že islám neodmítá alkohol bezpodmínečně jako je tomu v případě vepřového masa či zdechliny (nenáležitě usmrceného zvířete) nebo krve. Muhammedovo proroctví bylo písemně zaznamenáno až za vlády třetího chalífy Uthmána (644 – 656). A jen několik desítek koránských veršů má podobu zřetelných nařízení. Proto nabízejí odlišný přístup, jsou obsahově nesrozumitelné a svádějí k rozdílným interpretacím. A to se projevuje i ve vztahu k vínu.
Na druhé straně, tendence odmítat alkohol se projevovaly od pradávna u všech starověkých národů a civilizací – náčelníci či staršinové varovali, že pokud někdo spáchá pod vlivem vína čin, který by mohl vyvolat spirálu krevní msty, bude vyvržen z kmene, což se rovnalo trestu smrti. Účinky vína také ohrožovaly bojeschopnost muslimských jednotek a důstojnost rituálních úkonů. To, že bylo víno později postaveno na úroveň nejhorších trestných činů, je výsledek účelové tvorby falešných prorockých tradic. A tak se pravděpodobně zrodily
Legendy o zákazu vína
Po smrti proroka Mohameda v roce 632 došlo v Medině k vážnému incidentu. Učedníci Mohamedovi se po večeři opili a jeden z nich začal přednášet urážlivé básně na adresu obyvatel Mediny, což vyvolalo konflikt. Poté bylo prý všechno víno v Medině vylito a zakázáno. Daleko věrohodnější jsou však legendy z doby kolem roku 3500 před Kristem. Podle jedné z nich dal perský král Džamšíd naplnit džbány rozdrcenými hrozny a pečlivě je uzavřel. Věděl o tom jen on a pár ministrů a šlo mu zřejmě o získání toxického materiálu. Nechal je označit nápisem „jed“, protože věděl, že požití zkvašené šťávy navozuje stav, ve kterém člověk ztrácí soudnost a při předávkování může zemřít. Tento „jed“ pak prý vypila jedna z konkubín (či manželek) krále v úmyslu se zabít, ale namísto toho se dostavil povznášející pocit. Král na to přišel a chtěl ji popravit, ale když viděl její přítulnost, přidal se a spolu pak srkali zkvašenou šťávu až do rána. Tekutinu pak nazval „šťastný jed“ (zahre chóš) a vznikl tak obyčej pití vína před řešením důležitých státnických záležitostí. Tento zvyk pak přejali staří Řekové a sympozium (=společně popít) bylo na světě. Legenda však pravděpodobně vznikla daleko před tím, neboť džbány s usazeninami vína, které se v oblasti našly, jsou datovány do období 5400 – 5000 let před Kristem.
Ve skutečnosti se víno pilo bez přerušení i po smrti Proroka hlavně v nejvyšších vládních kruzích. Pití vína se také nehodlali jen tak vzdát muslimští konvertité z řad etnických Řeků, Aramejců, Egypťanů a hlavně Iránců. Jejich přestup na islám byl spíš formální, protože se nehodlali vzdát dosavadního společenského postavení a hlavně chtěli mít pokoj. A pro Araby, kteří se na nových územích usazovali, to byl zřejmě těžký džihád srdcem, aby odolali vínu, protože muslimové v prvních 30 letech dobyli území, kde byla kultura obyvatel s vínem těsně spjata.
V roce 775 nahradila abbásovská dynastie umajjovskou, chalifát přesídlil do Bagdadu a utužovala se právní nařízení. Odsuzovala se příliš světská umajjovská moc a tvořil se nový náboženský kodex. Důsledněji se dbalo na prohibici a prohloubila se restrikce proti jinověrcům. Přesto se při jednání politického shromáždění podávalo za účasti dvorních básníků víno.
Víno nezmizelo z muslimského světa ani o mnoho století později. V době safíjovské epochy v letech 1501 – 1773 bylo víno v Íránu velmi kvalitní. Alespoň to tvrdili francouzští diplomati. Za nejvydařenější považovali víno z modrých odrůd v oblasti Šíráz. To bylo určeno pro šáha a jeho dvůr. Jen z této oblasti ho tam bylo dovezeno 1200 litrů ročně, plus další ze Zakavkazska. Německý lékař Kampfer přirovnal kvalitu šírázských vín ke slušnému burgundskému, perlivá prý nebyla horší než pravé šampaňské. (Souvislost s odrůdou Syrah – Shiraz není žádná. Prostřednictvím DNA bylo zjištěno, že odrůda Syrah má původ na severní Rhoně ve Francii a v 16.století se v Íránu nevyskytovala). Iránci tehdy upřednostňovali silné aroma a silný opojný účinek. Hlavním záměrem bylo opít se, což dokazuje i to, že tehdejší íránští hodnostáři v Evropě pili jak duha, například Husajn Alí Bek, emisar šáha Abbáse I.ve Španělsku, Portugalsku a Vatikánu byl podle dochovaných pramenů sotva kdy zastižen ve střízlivém stavu. Muslimové tehdy svou slabost omlouvali tím, že víno v žádném případě nevyrábějí ani neprodávají. To mají dodnes na svědomí jinověrci.
Literatura:
Miloš Mendel: Víno a vinařství v dějinách islámu (Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha 2010)
Hugh Johnson: Příběh vína (Slovart, 2000)
