Svět versus Morava: Jídlo a víno
Nedávno jsem pořádal v jednom velkém moravském městě ochutnávku (nejen) francouzských vín. Názor jednoho klienta byl pro mne inspirací k dalšímu dílu „Svět versus Morava„: „Francouzská vína jsou dobrá, ale aby mi opravdu chutnala, musí stát aspoň 1000Kč. Možná je to tím, že oni (Francouzi) ta vína dělají k jídlu a u nás se víno pije jen tak.“
Nebyl to projev jeho snobismu ani nedeklaroval svůj značný rozpočet na nákup pěkné lahve. Jen možná nevědomky popsal klíčový rozdíl ani ne tak ve výrobě, ale spíše ve způsobu konzumace. Ve Francii je víno neoddělitelně spjato s gastronomií, zatímco u nás… se o tom hlavně mluví. Pokusím se ten rozdíl popsat ve třech příbězích.
Příběh první – jak nám nedali napít
Před časem jsem byl se skupinou klientů na výpravě za vínem ve Francii. Po návštěvě vinařství jsem se ubytovali a šli na večeři do hotelové restaurace. A protože nebyla zrovna michelinová, netrvaly gastronomické hody dlouho a my jsme dostali nápad. Zajdeme si ještě někam na víno.
Přesunuli jsme se jen o kousek dál, do vedlejší restaurace, a hned od dveří se dožadovali vinného lístku. Místo toho jsme dostali lístek jídelní. Jaké bylo naše překvapení, když nám obsluha oznámila, že nám nemohou víno prodat. Podívali jsme se po sobě, skupina 8 můžu, průměrný věk přes 50, půlka v obleku a kravatě. Tak opravdu nevypadají puberťáci co přišli na kolu s rumem…
Problém nebyl věk, ale jejich licence. Nemohou nám prodat víno, když nebudeme večeřet. A jakmile dojíme, přijde dotaz na kávu a účet. Situace zvláštní, specifická a pro někoho možná neřešitelná. Nicméně český člověk si poradí…Objednali jsme 3 malé saláty a 4 lahve a vyhlásili přísný zákaz dotknutí se misek se salátem. Závěr: úplné, ba dokonce dokonce právní propojení vína a jídla ve Francii.
Příběh druhý – malé pivo a rychle domu
Následující zkušenost jsem udělal opakovaně v minulých letech na různých místech naší země s různou skladbou účastníků. Ať vzdálení příbuzní, spolužáci či obchodní partneři. Poslední zážitek je sice více než 8 let starý, ale stále je to častá praxe.
Jdete do restaurace na večeři. Na večeři s velkým „V“ – společenskou událost. Buď výročí, rodinná oslava, setkání či začátek nového obchodního vztahu. Restaurace je kvalitní, všichni si vybereme jedny z nejlepších jídel na lístku včetně předkrmu i aperitivu. A víno? Ne děkuji, dám si malé pivo. A jakmile obsluha odchází, nakloní se jeden účastník a spikleneckým hlasem oznamuje zbytku osazenstva:„Rychle se najíme a pak skočíme ke mně domů, tam mám ten archivní ryzlink, to si šmáknem.“
V praxi – ano, chceme super gastronomický zážitek. Ano, chceme si dopřát špičkové víno. Ale často nechápeme synergii, že 1+1 může být víc než 2. Proto si dáváme malé pivo a rychle utíkáme přes ulici na „rýňák z ledničky.“
Příběh třetí – protřepat a zamíchat 
Byli jsme spolužákem pozvaní na večeři. Vzpomínal jsem na naše vysokoškolské tahy Prahou. Tenkrát byl náš největší problém, kde nám ještě nalijí a kdy pojede noční autobus. A najednou slow-food večeře. Holt časy se mění.
Odpoledne jsem musel po telefonu konzultovat s hostitelem, jaké víno se hodí k lososu. Zda rosé či spíše Sancerre. Byl jsem překvapen a zároveň jsem se těšil. Večeře začala. Jídlo vynikající, víno se skvělo ve skleničkách, večer zdárně probíhal. A pak mi to došlo. Nikdo nepije. Upozornil jsem, že máme víno. Tak jsme si připili. Hosté však položili skleničky a pokračovali ve večeři aniž by se kdokoliv napil. Zarazilo mě to. Upozornil jsem tedy osazenstvo, že mají před sebou skleničku, v ní víno a že je potřeba s ní něco dělat… „Chceš nás opít? Nejdřív dojíme a pak si dáme víno…“ Víno totiž sloužilo jako dekorace, další chod. Nejdřív se musel splnit první úkol – večeře a pak nastane druhý „level“ – pití vína.
Nechtěl jsem to tak nechat a převzal jsem iniciativu. Potřebovalo to léčbu šokem. Vzpomněl jsem si na jeden americký sitcom, ve kterém se puberťák postaví před lednici, nasype si do pusy kakao, zalije to mlékem a před polknutím zatřese hlavou. Přikázal jsem všem, aby si dali sousto do úst, ale nepolykali. Srknout vína, promísit a polknout. Netvrdím, že to bylo dle bontonu. Ale fungovalo to. Pochopili. Alespoň pro ten večer.
Závěr
Ano, je spousta vín, která jsou primárně určena k tomu, aby se pila k jídlu. Například Beaujolais, Valpolicella a také spousta kvalitních červených vín z Moravy. Když vedle nich postavíme zahraniční Cabernet, Malbec apod., tak při pití „jen tak“ budou nevýrazná a mohutnost výše zmíněných na ně vrhne stín. Ale to neznamená, že jsou to vína horší. Mohutná přebarikovaná vína vám oproti tomu zase přebijí drtivou většinu jídel a zážitek z toho může být velmi rozpačitý.
Máte samozřejmě právo si se svou lahví dělat, co chcete a vychutnat si jí přesně tak, jak vám bude vyhovovat. Jestli v michelinské restauraci nebo na zídce vedle garáže. Navíc příjemná společnost je důležitější než obsah samotné lahve. Ale zkuste si uvědomit, že párovaní jídla a vína neznamená to, že je budete mít v jedné místnosti. Ale to, že zážitek z nich budete vnímat zároveň. Pak může přijít ten magický moment, kdy 1+1 je více než 2
Post scriptum
Láhev, která stojí 1000Kč vám automaticky negarantuje, že bude dobrá. Ale můžu vám garantovat, že spousta úžasných francouzských vín stojí výrazně méně než tisíc korun.
