Gdoulové rosé uprostřed Indického oceánu
Na ostrově La Réunion jsou tři lávové kotle a v tom jednom, který se jmenuje Cilaos se pěstuje réva vinná. Pomiňme, že ostrov je uprostřed Indického oceánu mezi Madagaskarem a Mauritiem, a berme v úvahu, že je to zámořský departement Francie, což výskyt této rostliny v těchto místech poněkud ospravedlňuje. La Réunion je ostrov s krajinou, která je hodna fantastických románů Julese Verna. Před mnoha miliony let vytekla z vysoké sopky láva a těžké magma pak po miliony let nerovnoměrně klesalo a vytvářelo neskutečnou scenérii kotlů obklopených kruhovým horským masivem s průměrem několika desítek kilometrů. A na sopečných stráních v nadmořských výškách od 1 500 do 2 000 metrů se pěstuje vinná réva, kterou sem před třemi sty let přivezli Francouzi. Jejich potomci berou svou práci velmi vážně a jsou na své domácí víno hrdí. Někteří ho vyrábějí sami, ale většina z nich jsou členy vinařského družstva.
Nejdříve se tu pěstovalo výhradně bílé víno. Sázely se odrůdy couderc a chenin. Později přivezli osadníci rostlinky plodící modré bobule a odrůdu nazvali isabelle. Myslím, že kromě chenin jste o těch dalších dvou neslyšeli. Ostatně hybridů existuje nepočítaně a každou chvíli nějaký filuta „vynalezne“ další druh. Na světě přece existuje kolem 3 a půl tisíc odrůd révy vinné rodu vinifera a těch pár názvů, které tady my centrální Evropané známe, je jen zlomek existujícího. Čímž se samozřejmě omlouvám znalcům vína, botanikům a mudrlantům.
Vína ze Cilaos jsou silně alkoholizovaná. Po rychlém vykvašení, což zabere maximálně týden, se zakonzervují alkoholem fortifikovaným sirupem. Ten je z nejrůznějšího místního ovoce. A tak jsem jednou v podvečer v husté mlze seděl ve vesničce Ile aux Cordes před chaloupkou s osmdesátiletým Marcelem Dijoux, koštoval ananasové a morušové a papájové a guajávové víno a strašně jsem si to užíval. Jedno od druhého bylo k nerozeznání a mně to bylo jedno. Ta vína totiž mají silný příběh a Marcel Dijoux mi ho vyprávěl.
Vinice založili jeho předkové před 150 lety. Anebo před dvěma sty? Marcel říká, že to si už fakt nepamatuje, i když je mu osmdesát. Anebo že by už devadesát? V tom také moc jasno neměl, ale vypadal na obojí věk. Pootevřenými dveřmi vidím uvnitř přepravky s čerstvě nalahvovaným vínem a přitom na pnoucí se révě ještě visí poslední zbytky hroznů. Pomyslel jsem si, že fáze burčáku trvala tak deset minut.
Marcel tvrdí, že z jedné hlavy vyrobí tři sta nebo čtyři sta lahví vína. „To na to máte nějaký fígl,“ směju se a dávám najevo, že rozumím jeho humoru. On se ale tváří naprosto vážně. „Nemám fígl, hochu… běž se podívat, kde to vede do země!“ A tak jsem se sehnul a kráčel dobrých dvacet metrů v předklonu pod pergolovitě vedenou révou, až jsem v hlubokém stínu narazil na masivní a starý vinič – hlavní kmen. Jeho šlahouny byly vedeny na jakési metr a půl vysoké chatrné pergole. Jedna rostlina tak zabírala plochu téměř 900 metrů čtverečních. Hrozny pak visely pod ochranou listoví ve stínu, protože na slunci by živy nevydržely.
„A kolik lahví vám to dá celkem z jedné úrody?“ ptám se a pečlivě se vyhýbám jakémukoliv náznaku pobavenosti. „Tři nebo čtyři tisíce, hochu, podle toho, jaký je rok.“ Dál se neptám. Výkyvy počasí pod obratníkem nejsou mojí silnou stránkou.
A ještě pro pořádek: morušové bylo červené, ananasové bílé, papájové a guajávové rovněž, ale pomerančové bylo fakt oranžové. A víte jaké víno mne nejvíc zaujalo? Kdoulové. Je to rosé. Ale chutná stejně jako ta všechna ostatní.
Martin Severa
