Starověký obyčej pití vína v muslimských zemích

Ve starověku mělo víno pravděpodobně špatnou až hnusnou chuť. Svědčí o tom to, že se jen málokdy pilo samotné. Ředilo se nejen pramenitou, ale i mořskou vodou. Kromě „zlepšení“ chuti to také znamenalo, že ho bylo víc a mohlo se pít déle aniž by se brzy dostavily příznaky opojení. Pijáci do něj navíc přidávali kde co – med, kadidlo, pepř nebo skořici, proti bolehlavu se přidával šafrán. Víno se i parfémovalo růžovým olejem, mátou a zázvorem. Víno s myrhou považovali Židé za narkotikum, Řekové a Římané za detoxikační. Navíc, víno se tehdy jen obtížně skladovalo. Buď se uchovávalo v kožených měších anebo v kameninových či keramických nádobách, které byly zevnitř vymazány olejem z ovčích ohonů, aby nádoby víno nepropouštěly. Džbány a konve byly uzavřeny víky z ořechového dřeva anebo klasickým antickým způsobem: na hladinu se nalil olivový olej. Lze si tedy představit, jaký mělo tehdejší víno buket – vylepšování chuti bylo namístě.

Kožený měch na víno

Zajímavý byl také způsob pití vína v předmuslimské i muslimské epoše na arabských územích a Persii. Tehdejší nejvyšší společenská třída vládců, kalifové, si oblíbili večírky, které se měly do podrobností podobat zemi zaslíbené popisované koránem, včetně pití vína. Vinné večírky však začínaly ráno, jak se na vládnoucí třídu sluší, tedy v době, kdy podřadné vrstvy lidí pracovaly. Metafora pití vína za ranního rozbřesku navíc představovala ve starověké perské astrologii konjunkci novoluní a slunce.

Tolik alespoň několik pohledů na složitou tematiku týkající se vína a islámu. Jedno je však jisté: víno zasahovalo a zasahuje do života v islámských zemích stejně významně, jako v kterékoli jiné zemi. Nadarmo se neříká, že víno se narodilo spolu s člověkem.

Literatura:

Miloš Mendel: Víno a vinařství v dějinách islámu (Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha 2010)
Hugh Johnson: Příběh vína (Slovart, 200