Moravské sudové – víte, co vlastně pijete?

Na konci článku najdete anketu na aktuální téma omezení sudového vína.

Samuel Pepys, jeden z nejznámějších anglických prozaiků, napsal jen jediné dílo: Deník. Psal ho několik desítek let a je zakladatelem literatury faktu. Díky němu víme podrobnosti o všech morových ranách, požáru Londýna, dobových reáliích… a také o tom, že stál u zrodu zjišťování původu vína – jinými slovy, chtěl přesně vědět, co pije a odkud to je.  Začalo to 10. dubna 1663 v krčmě Royal Oak Tavern v centru Londýna. Třicetiletý Samuel Pepys tam právě popíjel jako už tolikrát víno. Do svého Deníku si tehdy poznamenal: „Pil jsem francouzské víno zvané Ho Bryan, které mělo tak jedinečnou chuť, že jsem se s podobnou nikdy nesetkal.“ Ano, pan Pepys pil víno z dnes proslulého Chateau Haut Brion a byl první člověk, který označil víno z Bordeaux jménem usedlosti, kde bylo vyrobeno. Chateau Haut Brion je tak dodnes prototypem vína typu Chateau. Až do roku 1660 kupovala Anglie víno z Bordeaux jako hromadnou komoditu. To se příliš nelíbilo předsedovi regionálního parlamentu v Bordeaux, majiteli Chateau Haut Brion Arnaudu Pontacovi a svá vína začal označovat zřetelnou obchodní značkou, což lze považovat za počátky marketingu. Pan Pepys si toho všiml až za tři roky, čemuž se není co divit, vždyť to přece bylo víno z Bordeaux, jako vždy.

O 350 let později mám pocit, že dnešní Praha je co do vína podobná Londýnu 17.století. Jen namísto „víno z Bordeaux“ vidím upoutávky na jiný typ hromadné komodity: „Moravské sudové.“ Tento nápis se čím dál častěji objevuje ve večerkách vietnamských obchodníků. Jako například v Bělohorské ulici v Praze. Z imitace vystupujících sudů ze zdi trčí několik kohoutků s nadpisy odrůd a usměvavý prodavač kýve hlavou a drmolí: “Je to dobrý, dobrý…“ Hned naproti je vinotéka s velkým výběrem vín v lahvích se skvělou rovnicí kvalita – cena. Její majitel se se mnou podělil o čerstvou „příhodu“ – dialog, který vedl s jednou zákaznicí. „Máte moravské sudové?“ „Ne, bohudík ne.“ „A dostanete ho?“ „Ne, já prodávám lahve. Proč chcete sudové?“ „No, protože je to čerstvé a člověk aspoň ví, co pije,“ odvětila paní.

Sedím v jedné české restauraci a objednávám si sklenku rozlévaného vína z Moravy. Nehodlám si nic zapisovat do Deníku, ale chci vědět to samé, co Samuel Pepys. Kde a kdo víno vyrobil. Odrůdová identifikace mne nemůže uspokojit. Mezi veltlíny či modrými portugaly je přece značný rozdíl vyplývající z podloží, klimatu, technologie, ale především z přístupu vinaře. Navíc mnoho takto anonymních vinařů nutí svá vína pomocí umělých kvasinek, aby konvertovala k odrůdám, které jsou zrovna v módě. Můj dotaz „odkud je to víno“ pana číšníka dohnal k popudlivé ironii, která se projevila tím, že zády ke mně a na odchodu od mého stolu jen kamsi do prostoru zařval: “Z Moravy, máš to tam napsaný.“ Morava není tak velká jako Akvitánie, pravda, přesto chci vědět alespoň podoblast. Pan číšník je tady ale od toho, aby vydělal peníze, nikoli aby byl k službám klientovi, od kterého ty peníze doluje. Majitel či vedoucí provozu určitě ví, kdo mu víno prodal, ale jaksi to zapomněl to uvést v (ne)vinném lístku. Napadá mne jediný možný původ tohoto problému: za všemocný slogan „moravské sudové“ či „víno z Moravy“, popřípadě nedejbože „stáčené víno“ se schovávají nepoctiví vinaři, kteří ani nechtějí, aby jejich vína továrního typu měla průkaz totožnosti. Z tohoto bludného kruhu nás může vyvést jedině spotřebitel. Tedy my všichni. Vždyť víno nám projde celým tělem odshora až dolů! Chtějme tedy vědět, čím vyplňujeme své vnitřnosti!

Martin Severa

[poll id=“4″]

Další naše články na toto téma: Kozel zahradníkem, Falešná Pálava,  Anketa aPodvody s vínem