Chateauneuf du Pape a pan Trintignant

Ve vinařské obci Gigondas  jsem narazil na jméno Jean Trintignant. Gigondas . V prodejním krámku jsem se neudržel a pochlubil se, že pana Jean-Louis Trintignanta všichni u nás znají a já jsem s ním před dvěma lety dělal rozhovor, takže vím, že má poblíž Pont du Gard vinice. Ne ne, tohle je jiný Trintignant, dověděl jsem se. To příjmení totiž pochází z Chateauneuf du Pape a jmenuje se tam tak každý druhý. A všichni Trintignantové se jmenují Jean. Pan herec tedy musí pocházet ze stejného hnízda, vždyť bydlí nedaleko. Distributor – negociant Trintignant byl podepsán na několika lahvích, a tak jsem se rozhodl, že zcela netradičně zakoupím v Gigondas láhev Chateaueuf du Pape. Cenu 75.- euro jsem však spatřil na poslední chvíli. Nastává situace, kdy je zapotřebí velké odvahy zachovat se rozhodně. Moment nepříjemného překvapení je mocná čarodějka. Mám snad začít koktat něco o vysoké ceně…. Anebo bez mrknutí oka hrdě zaplatit? Zvítězil zdravý rozum s pomocí paní someliérky. „Je to drahé víno, pane…“ „Ano, nepočítal jsem s tak vysokou cenou, promiňte. Psychicky se na ni připravím a příště si ji určitě koupím,“ odvětil jsem s pocitem, že vše proběhlo docela důstojně. A tak jsem raději zakoupil několik lahví apelace Gigondas, ale nebudu ani říkat, jaké. V této vesničce mi totiž chutná zcela nekriticky všechno. Je to pro mne podobné jako v Bandol. Kdysi jsem o Gigondas četl, poté pár lahví vypil a nakonec jsem se tam stavil na kole, když jsem před tím zdolal nedalekou dvoutisícovou horu Mont Ventoux. Také na kole.

V nedalekém Chateauneuf du Pape jsem pak krámek pana Tintignanta navštívil. Na tabuli měl křídou napsány nabídky ročníků, prodané byly přeškrtnuté. Rok 1967 ještě měli, ale 1968 už byl pryč. Vysvětlil jsem, že kvůli Pražskému jaru a známosti se známým hercem jsem si chtěl koupit právě tento a předstíral nesmírné zklamání. Moje obchodní nezkušenost však byla příčinu toho, že jsem se chytil do pasti. Dostal jsem formulář s objednávkou. Stačí jen vyplnit, kolik kartonů mi mají poslat. Vzpomněl jsem si na výrok Hugha Johnsona: „Velká vína Chateauneuf du Pape jsou vynikající pokaždé, když se najde někdo, kdo vám je koupí,“ a s omluvou opustil tento svatostánek.

Ve vedlejším Caveau  jsem byl už opatrnější. Požádal jsem, zda bych se nemohl podívat na nějakou láhev Vieux télégraphe. Mezi vystavovanými vzorky jsem ji totiž nezahlédl. Paní pochopila a podotkla, že ročník 2008 není přece jen tak drahý, protože se příliš nevydařil. Při pohledu na cenu jsem musel jen souhlasit. 45 euro namísto 85 je opravdu výrazný rozdíl. Jen mne mrzí, že mně má finanční situace nedovoluje na toto téma duchaplně žertovat. Jenže, to je těžko… jak rád bych ochutnal všechny ty skvosty, jak rád bych měl ve svém archivu všechna ta krásná vína, jak rád bych každý rok otevíral dvacetiletou lahev a zdolával jeden vrchol za druhým. Jenže to nejde. Člověk zkrátka nemůže mít všechno.

Text: Martin Severa