Tip na aperitiv. Co třeba nábožensky laděný Kir royal?

Už jste si někdy zředili víno colou jako Kráska v nesnázích? Nestyďte se přiznat, není to nic nového. Dělali to staří Řekové – ti do vína házeli kde co od sušených rozinek až po pečené maso, dělali to Římané – ti navíc sladili víno olovem, které zároveň zabilo (nejen ve víně) veškeré mikroorganismy. Důvod byl jednoduchý – víno bylo natolik kyselé nebo vůbec málo pitelné, že potřebovalo nějakou přísadu. Ostatně – jak vlastně víno chutnalo v dávnověku, to už nikdy nezjistíme. Patrně nevalně, vždyť tehdejší vinař nevěděl nic o lahvi ani o kvasinkách. A tak se muselo vypít co nejdříve, protože skladování, to byl velký problém. A nebylo to jiné ani ve středověku. Vždyť náš Karel IV. křivil ústa a víno mu lámalo vaz. Což mimo jiné znamená, že se to nezměnilo ani v době Jana Nerudy, jinak by přece opěvoval lahodnost moku! Kyselé víno básníkovi asi moc nechutnalo, ale byl asi statečný a necukroval…. Jeden způsob slazení z dávných časů však přetrval dodnes a dokonce povýšil do vyšších sfér. Nemám ovšem na mysli colu ani vinný střik. Mluvím o svatyni vína Burgundsku.  Dijonský kanovník Kir byl při výkonu svého povolání tak nespokojen s kyselou chutí tamní domorodé odrůdy Aligoté, že do sklenky vždy přidal trochu mírně alkoholizovaný sirup z černého rybízu – cassis. Dnes je tento aperitiv po něm pojmenován. A když místo Aligoté použijete šumivé víno, nejlépe crémant de Bourgogne, dostanete Kir royal. Upřímně řeknu, že některá vína z domácí produkce by potřebovala cassis jako sůl (či spíše jako cukr), jenže to by se musel tento nápoj jmenovat jinak. Třeba „Kir Via Moravia“. Anebo mi najdete nějakého kněze, jehož jméno by nahradilo to kanovníkovo?