Morava 2014 – Volařík

Na závěr naší jarní cesty po špičkových vinařstvích jižní Moravy jsme narazili na fenomén. Ne tedy doslova. Ale přijeli jsme na vinařství Volařík. A to je skutečný fenomén posledních let mezi tuzemskými vinaři. Dovolím si konstatovat, že jméno Volařík před 10 lety znali jen zasvěcení a místní. Ale s příchodem 2. dekády tohoto století nastala šňůra nepodobná hattriku našich hokejistů na mistrovstvích světa 1999-2000-2001 a předcházejícím Naganem v roce 1998. Vinařství Volařík totiž zvítězilo v soutěži Král vín v roce 2010, 2011 a….počkejte si…2012. A také se stalo vinařem roku za rok 2011. Docela obstojný nástup mezi tuzemskou vinařskou špičku.

Každé vinařství má svůj okruh milovníků, fanoušků, podporovatelů, obdivovatelů, sponzorů atd. Někdy jsou věrnější a oddanější, někdy je náklonnost jen vrtkavá. V případě Volaříků se jedná u spousty zákazníků až o závislost (srovnatelnou snad jen s Rulandským šedým od Františka Mádla, na něž by se měla zřídit odvykací kúra). Takže jsem byl již před příjezdem na vinařství často konfrontován s větami „jo, Volařík, to je víno“, „já nepiju nic než Volaříka“ nebo „u Volaříka můžeš šáhnout na cokoliv a nikdy vedle.“

Než se v popisu dostanu alespoň před budovou vinařství, proberu jen ve stručnosti personálie. Jméno vinařství je dané  – pan Volařík, zakladatel firmy. Když se ale projedete po Mikulově, zjistíte, že tento vede pomyslný peloton zdejších vinařů, kteří razí pravidlo „není vinaře, aby neměl hotel.“ A aby bylo vidět, že Volařík je nějaký vinař, tak má rovnou tři. Takže možná už se nejedná o vinaře s hotelem (hotely) ale o hoteliéra s vinařstvím. Pravděpodobnější však než, že potkáte na vinařství samotného zakladatele, je setkání jedním z dua Kadrnka a Mlýnek. Tento enologicko-vinohradnický tým vinařství Volařík je symbolem jihomoravské bodrosti. V pravé, nefalšované, ne-film-Bobulové variantě. Pokud během své návštěvy narazíte na jednoho z nich, rozhodně se nebudete nudit.

Přijíždíme k vinařství Volařík. Jako spousta dalších producentů, i zde je vidět stavební a rekonstrukční kvas a tipnu si, že pokud sem přijedete každých 6 měsíců, vždy uvidíte nějakou změnu. Co mne zaujalo jako první, byla „ještěrka“ (rozumějte vysokozdvižný vozík) zaparkovaný v přijímací hale. Za skleněnými dveřmi na fotobuňku. Tuto kombinaci jsem tedy neviděl ani nikde ve světě. Prostě „ještěrka“ musí být v suchu a vždy připravená k akci. Prosmýkl jsem se do prvního patra skrze jakousi návštěvní skupinu, která k naší, početně výrazně slabší, skupině vysílala pohled plný strachu, abychom jim náhodou nějaké víno nevypili a na ně ještě něco zbylo.

Ujal se nás pan Kadrnka. Mimochodem, jeho bratr dělá fantastické paštiky, ale to sem nepatří. Stejně jako jeho výše zmiňovaný kolega Mlýnek, i on má lví podíl na tom, jaký rukopis Volaříkova vína mají. Než se vrhnu na popis, co mi chutnalo a co mi chutnalo ještě víc, tak zkusím shrnout pocit z vín tohoto vinařství. Alespoň ten, který jsem měl, než jsme dorazili přímo ke zdroji. Vína tohoto vinařství jsem si vždy fixoval v kategorii, kterou lze popsat výstižně anglickým termínem „crowd-pleaser.“ Použitím češtiny se dostanu k výrazům jako „potěšitel davů“ či „univerzální líbivka.“ Každopádně vinařství Volařík pro mne bylo vždy zárukou, že praktické každé jejich víno patří  k nadstandardu toho, co se na Moravě vyrábí, a ne málo jejich vín dosahovalo (a dosahuje) na úplný vrchol. Navíc Volaříci (pokud můžu použít tento výraz) nedělají styl vín, který potěší odborníky, ale nepochopí je veřejnost. Pokud postavím víno tohoto producenta na stůl, 99% konzumentů bude spokojeno a to 1% je prostě statistická chyba.

Velkou výhodou portfolia zdejších vín je stálost kvality. Je opravdu těžké ve zdejším sortimentu najít víno, kterému by bylo co vytknout. Samozřejmě jsou vína, která mne zaujala více a některá méně. Ale to je samozřejmě vliv subjektivního názoru a i dané nálady. Pokud bych měl něco vytknout, tak hlavně dva hříchy mnohých jihomoravských vinařství. Jednak šíře sortimentu – moc, je toho prostě moc. Při aktuálním pohledu na jejich firemní stránky nacházím 65 položek k dispozici. Když to porovnám s vinařstvími stejné velikosti ve Francii či Itálie, tak vyrábějí 4,6 případně 8 druhů vín, ale někdy také jen 2. U Volaříků je prostě nutné sledovat u vín čísla šarží. Ale na Moravě se prostě dělají malé šarže a od každé odrůdy alespoň 2 varianty přívlastků nebo množství cukru. A tím se dostáváme k dalšímu neduhu posledních let. Velkému množství zbytkového cukru. Ročníku 2013 to sice pomohlo, ale trend, kdy je pomalu problém najít slušné suché víno na jižní Moravě, byl nastolen již dříve. A stále trvá. Ano, na ochutnávce bude všem chutnat polosuchý vzorek a někoho rozněžní i polosladké Chardonnay, ale skuteční „pijáci“ dobrého vína pijí vína suchá. No, ve Francie potřebovali také na některé na první pohled logické změny několik desetiletí. Doufejme, že to na Moravě půjde trochu rychleji.

Hurá na vína. Volaříci mají dvě řady. Tradiční a Terroir. Rozdíl je v etiketě, ceně a někdy v chuti. Jako prakticky vždy se mi opět potvrdilo, že není nad osobní zkušenost respektive přechutnání a porovnání jednotlivých vín. Začnu paradoxně velmi stručným shrnutím. U vinařství Volařík by mi dalo velký problém najít vyloženě víno, které mi nechutná, a špatné víno tady prostě není. Na druhou stranu jasně preferuji vína z řady tradiční před řadou terroir. Je to způsobeno mimo jiné i pragmatickým uvažováním. Vína sám prodávám a láhev moravského vína za 160,-Kč se prodá výrazně jednodušeji než láhev za 320,-Kč.

Co mne tedy u Volaříků nejvíce zaujalo. Müller Thurgau. Zase…Tato často zatracovaná odrůda prostě v ročníku 2013 slavila úspěch. Není to víno, kterým zaujmete pana doktora, aby vám posunul termín operace. Je to víno, které si  otevřete doma a bude vám chutnat. Znova a znova. A když pak pan doktor přijde na návštěvu a dáte mu skleničku, bude mu taky chutnat. Ale prostě na dárky Müller Thurgau image nemá. Jeho šťavnatá, naducaná, ovocná chuť je ale návyková. Když budu pokračovat v odrůdách, které povětšinou nepreferuji, někdy dokonce haním, tak musím zmínit Tramín červený. Často mívají moravské tramíny fantastickou vůni plnou růžových lístků a citrusů a pak přijde chuť. A nic…nic a na konci hořčiny. Naštěstí tento tramín není tento případ. Existuje ve dvou variantách. Mne více zaujala verze sušší (což není velkým překvapením). Obsahuje trochu nezvyklé exotické tóny, ale zachovává si svěžest.

A do třetice víno, u kterého jsem sám sebe překvapil. Veltlínské červené rané. Odrůda ne tak častá, která je navíc předmětem rádoby vinařských anekdot na téma „červené, a je přitom bílé.“ Večerka je opravdu trochu pozapomenutou sortou, a když jsem jí dostával do skleničky, doteď si pamatuji ten pocit povinného přechutnání, rychlého odlití a pokračování na další vzorek. Jaký byl můj šok, to víno je dobré! Co dobré, zajímavé, líbivé a pitelné. Relativně čerstvě nalahvované vykazovalo spoustu exotických tónů, které se postupně budou ve víně prolínat, obrušovat a dostávat do standardnějších kolejí. Ale přesto mne ten banánový nádech spolu s mixem exotického ovoce oslovil. O to víc, s jakým despektem jsem k vínu přistupoval.

Černé koně degustačního pelotonu mám za sebou, a když jsme v Mikulově, tak tu nesmí chybět Ryzlink vlašský. V této vinařské obci najdete desítky vinařů, kteří vám budou tvrdit, že zrovna jejich Ryzlink vlašský je nejlepší. A většina z nich nebude mít pravdu. Ale u Volaříků na to mají diplom. Těsně po mé návštěvě získal Ryzlink vlašský 2013 Ořechová hora řada Terroir titul Champion Valtických trhů. A musím konstatovat, že výjimečně jsem s porotou souhlasil. Toto víno také tvoří výjimku, kdy mi zástupce Terroiru vyhovoval více než řada tradiční. Nicméně oba další zástupci odrůdy Ryzlink vlašský patří ke špičce Mikulovska. Z vinice Železná bude určitě úspěšně konkurovat „bratranci“ ze stejné polohy v Tanzbergu. Mne však více zaujal ten z Perné, z vinice U Božích muk. Minerální, polosuchý (ale na hraně k suchosti), spousty citrusů, ale nijak podbízivé. Styl moravského vína, kterého se napijete a najednou je láhev pryč.

Moravská vína na jaře a v létě jsou také ve znamení rosé. Co se týče růžových vín u Volaříků, mám hned několik zpráv a prakticky všechny jsou dobré. Tak snad jediná trochu negativní je, že zde najdete 6 různých druhů. Ano, šest různých druhů růžového vína. Osobně moc nechápu proč. Ale je to tak. Dobrá zpráva (alespoň pro mne) je, že vím, které z nich mi nejvíce chutná. Svatovavřinecké rosé 2013. A další dobrá zpráva (už nejen pro mne) je, že je to vůbec nejlevnější rosé od Volaříků. Na úplný závěr zmíním ještě dvě vína, která vás ani spolustolovníky nikdy neurazí. Jednak Chardonnay 2013. Kombinuje svěžest, ovocnost, ale také tóny lískových oříšků, které mu dodávají na plnosti a zralosti. A pak polosuchá Pálava 2013. Zcela upřímně, na cokoliv napíše vinař Pálava, má úspěch. A když je to navíc opravdu z odrůdy Pálava, a ještě navíc dobré víno, nepotřebuje to moc komentářů.

Když to shrnu, návštěva u Volaříků byla velmi intenzivní. Během hodiny a půl téměř 30 vzorků, včetně novošlechtěnců. Drtivá většina byla na škále „špičkové, velmi zajímavé, zajímavé“ a snad jen dva tři vzorky bych označil pojmem „OK.“ Což považuji za celkový úspěch. O to větší, že to byla poslední zastávka v sérii 6 vinařství navštívených během 2 dnů. To znamená, že laťka byla před touto návštěvou nastavena a to hodně vysoko. Přesto to vinařství Volařík ustálo bez ztráty kytičky, tedy vlašáku.

A nyní již přemýšlím, kam pojedu příště…