Caladoc – odrůda s příběhem

Nedávno jsem seděl u piva s mým sousedem lékařem, který je stejně jako já velký milovník vína. Třímali jsme půllitry zlatého moku a smutnili: na světě je tolik vín, tolik odrůd, tolik skvělých vinařů, bože, do smrti to všechno okusit nestihneme! Jaký paradox – velebili jsme víno nad půllitrem piva! Omluvou nám budiž to, že na konci tropického dne se vínem zahánět žízeň moc nedá. Postesknutí nad nekonečností vín a odrůd se odehrálo jen týden poté, co jsem se s Martinem Kozákem vrátil z jižní Francie. Přijali jsme pozvání jednoho z největších vinařů Languedocu Gérarda Bertranda. Nebyli jsme samozřejmě sami. Gérard pozval téměř tři tisíce (!) svých klientů z celého světa. Pozvání bylo čtyřdenní, někdo pobyl den, někdo dva, my zůstali tři. A co vlastně takový program pro tolik lidí obnáší? Především exkurze po vinicích, degustace a open air večeře pod zapadajícím sluncem mezi olivovníky za přítomnosti koncertujících cikád. Přilehlé stoly oplývaly uhynulými živočichy všeho druhu obklopeny ovocem a zeleninou, až se mi chtělo parafrázovat majora Huga z Vančurova Rozmarného léta: „Jest zde vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, jež požívají se ve vzdělaných zemích…“ Po večeři pak vždy následoval nějaký koncert, vystoupila například i světoznámá skupina Kid Creol and the Coconats. Nejprve mi to všechno připadalo až příliš velkolepé a nákladné, skoro bych řekl zbytečné. Vždyť kvalitní víno přece mluví samo za sebe…tedy za svého stvořitele vinaře! S odstupem času musím ale konstatovat, že ten třídenní zážitek mám pořád v hlavě a v důsledku toho mi láhev se jménem Gérard Bertrand doma nikdy nechybí. A jestli takhle uvažují i Gérardovi obchodní partneři… A navíc – víno mi připomene zážitky mnohem sugestivněji než třeba fotografie. Ta nemá vůni, zatímco po prvním doušku vína se mi jižní Francie rozleje po celém těle až do konečků prstů. Znovu cítím olivy a rozmarýn, jemný poryv věčného větru mistral a v uších mi zazvoní zpěv cikád.

Gérard Bertrand byl vynikajícím hráčem rugby a na vrcholu kariéry se stal kapitánem francouzské reprezentace. Vinařství dřív vedl jeho otec. Dnes mu patří mimo jiné 5 velkých vinařství o celkové rozloze 410 hektarů. Večeře a koncerty se konaly na největším z pěti jeho domén, na statku Hospitalet poblíž Narbonne. Právě tady je prý kolébka francouzského vinařství, ale berme to s rezervou, neboť těch kolébek je ve Francii několik a každá je zaručeně ta pravá. Hospitalet má celkovou rozlohu 1000 hektarů, většinu plochy ovšem tvoří středozemní lesostep garrigue, vinice zaujímají 80 hektarů. Samotný statek obklopen vinicemi leží pod vápencovým masivem La Clape. Dříve patřil mnichům narbonnského hospice, proto ten název.

Nejvýznamnějším Gérardovým statkem je ovšem Cigalus, vzdálen jen několik kilometrů od Narbonne. Pískovcovo-vápenitá půda dodává osobité kouzlo odrůdám Merlot, Cabernet sauvignon, Cabernet franc a Caladoc. A právě když jsem v ruce třímal tmavé a husté víno této odrůdy, pomyslel jsem na to, co všechno ještě nestihnu za život vypít…  No, všechno lze uchopit z druhého konce, a tak budu raději myslet na to, co všechno ještě vypít stihnu. Odrůdu, o které jsem do té chvíle neměl ani ponětí, vyšlechtil Paul Truel ve Výzkumném zemědělském ústavu v Montpelier v roce 1958. Rodiče jsou Grenache noir a Cot neboli Malbec. Příbuznými jsou odrůdy Tannat či Négrette – toť vše souhrnně nazváno jako cotoidní odrůdy, jejichž společným znakem je vysoký obsah taninu a barviva. Caladoc je povolena ve většině vinařských regionech ve Francii a v roce 2004 zaujímala celkově 1,5 hektaru francouzských vinic. Dozrává ve třetím raném cyklu 20 dní po Chasselas. Hrozen není kompaktní a má poměrně velké bobule. Chuť vína je pak výrazná, rudální, zkrátka svébytná, domorodá. Přidává se do směsek a samostatně ji ve Francii vyrábí snad jen Gérard. Určitou nevýhodou je vysoký obsah alkoholu, 14 procent a více, což ovšem platí pro všechna apelační vína z Languedocu. Ještě před deseti, patnácti lety tomu tak nebylo, ale dnes mají bobule díky 3000 hodinám slunečního svitu za rok vyšší cukernatost než dřív. A nakonec, když dovolíte, ještě příběhzvaný Caladoc..

Ráno kolem desáté vyrazilo z Hospitalet několik autobusů s hosty směr Cigalus. Řidič našeho autobusu usoudil, že bude rychlejší, když pojede asi 10 km po dálnici, čehož jsme si nevšimli, neboť jízda po této komunikaci připomínala spíše pomalou chůzi. Docela se mi chce říct, že řidič nechtěl svou práci odfláknout, aby ji měl co nejdřív za sebou, a tak pracoval pomalu a důkladně. Což ovšem neocenila francouzská dopravní policie, protože při výjezdu z dálnice už na nás netrpělivě čekala. Strážci dopravního zákona zjišťovali počet hasičských přístrojů na palubě, vzorek pneumatik, národnost cestujících, jejich vzájemný poměr i stav podpažního ochlupení nejen u žen. Alespoň mi to tak připadalo. Nutno říct, že jsme nebyli sami a kolem nás se brzy vytvořilo dočasné parkoviště převážně osobních aut  Byl to normální zátah, jaký je ve Francii obvyklý vždy první víkend v srpnu, kdy celá země odjíždí na dovolenou a třicetikilometrové zácpy nejsou vyjímkou. Po dobré hodině byl náš řidič usvědčen z neviny, vložil si do úst gauloisku a mohli jsme pokračovat. Všechno špatné je vždycky k něčemu dobré. Zatímco my jsme seděli ve stínu pod dohledem policie, ostatní autobusy dorazily do vinařství včas a jejich osádky se tak mohly v klidu rožnit pod žhavým sluncem ve vinici při povinné exkurzi. Zkrátka: z autobusu jsme zamířili rovnou na odrůdovou degustaci, kde nás čekala i láhev Caladoc. A tak vždy, když mne zastaví dopravní policie, představuji si nejen to, čeho budu možná ušetřen, ale i jižní Francii, vinařství Cigalus a dostanu neodolatelnou chuť na Caladoc.

Vína Gérarda Bertranda na www.kupmeto.cz

Martin Severa