Země dovozců
Naše země byla a stále je vyhlášená několika věcmi. Počínaje lidovým „zlaté české ručičky“ nebo „co Čech to muzikant“ přes hrdost na tuzemské pivo, sport (občas), přírodu, hrady, zámky, historii, ženy a konče hrdostí na česká auta (vyráběná v českých továrnách zahraničních majitelů).
S drtivou většinou výše zmíněného se zřejmě každý již setkal. Ale je zde fenomén, sice plíživý, možná méně zřejmý než výše uvedené příklady, ale neméně klasický pro současnou českou společnost. Konkrétněji pro tuzemský trh s vínem. Trh s vínem funguje v drtivé většině evropských (rozumějte rozvinutých) zemí stejně. Je zde vertikála – vinař – dovozce – distributor – prodejce – konzument (nebo restaurace). Tato vertikální „housenka“ funguje samozřejmě i u nás, ale s tím, že článek dovozce výrazně nabobtnal. V přepočtu na obyvatele nás, co se týče množství dovozců, překonávají jen městské státy Hong-Kong a Singapur, které navíc fungují jako vstupní brána na čínský trh.
Na Bordeaux, paní Müllerová!
Přebujelost dovozních aktivit je samozřejmě způsobena jednak doznívajícími vlivy dřívějšího uzavřeného (neexistujícího) trhu před rokem 89. Další impulz byl vstup do EU a zrušení cel, což drtivá většina současných dovozců brala jako startovní povel s vizí „Teď to teprve všechno začíná, stanu se dovozcem roku.“ A samozřejmě s výše zmíněným souvisí cestování Čechů do zahraničí a poznávání jiných a vinných kultur. Víno se stalo častým suvenýrem s cest a při hledání nových obchodních příležitostí byla láhev zahraničního vína už po ruce…
Častým a tedy opakovaným případem „jak vznikl dovozce“, byla buď turistická nebo obchodní návštěva vinařské země (často Francie či Itálie), kdy během pracovního schůzky či turistické návštěvy místních pamětihodností objevil budoucí dovozce místní víno či vinaře. Zalíbila se mu cena za láhev neznámého vína okolo 3EUR a konfrontoval jí s poslední návštěvou vyhlášené pražské restaurace, „kde přeci za nějakou láhev z Francie dal 900Kč.“ A business plán byl na světě. Dále stačilo jen naložit kufr své „oktávky“ po okraj kartony a zrodil se nám nový dovozce.
Co Čech, to dovozce
Mnoho nových dovozců bylo (a je) následně konfrontováno s nadšením a následným vystřízlivěním. Pokud se budeme držet příběhové linie „oktávky s plným kufrem vína“, tak ta následně dorazila do Čech. Nově vzniklý dovozce sezve své kamarády případně pár profesionálů, které si vyhledal. Protože je všechny vínem potěší zdarma, i oni jsou k němu vlídní a dokonce si po kartonu koupí a „kufr oktávky“ je prodán během okamžiku. Business plán vypadá, že funguje…
Fáze B – nově vzniklý dovozce posílí své finanční zázemí (vybere stavební spoření a půjčí si od tchýně) a nevydá se k vinaři s prázdným kufrem, ale rovnou přiveze dvě palety vína. Teď je přeci dovozce…Jaké je jeho překvapení, že mu lahve z ruky nikdo netrhá, všichni kamarádi jeho víno ještě mají, někteří dokonce ani karton ještě neotevřeli a… někteří už mu přestávají zvedat telefon. Nově vzniklý dovozce je konfrontován s realitou tuzemského trhu s vínem.
To jste 157. tento měsíc
Nicméně se nenechá odradit, sestaví ceník o 4 řádcích a vyrazí do ulic. Po návštěvě několika vinoték, restaurací a velkoobchodů (zásadně se začíná v těch nejluxusnějších restauracích a největších velkoobchodech) je značně rozčarován. Jaké je jeho překvapení, když zjistí několik drobných detailů: není první, kdo víno do Čech dováží, není nejlevnější, nemá ta nejlepší vína, nemá nejširší sortiment a hlavně, nikoho jeho dovozní aktivity nezajímají. Je totiž již 157. dovozce vín, který dané podniky za tento měsíc navštívil.
Výše popsaná scénář je samozřejmě pouze „virtuální“ nicméně neustále se opakující. Již několik let (možná i od vstupu do EU) se mezi současnými dovozci (nebo-li insidery) říká, že „trh se čistí nebo musí vyčistit.“ Místo toho stále přicházejí na trh noví a noví dovozci (nebo-li z outsiderů se stávají insideři). Trh je extrémně rozdroben, v porovnání s prakticky jakýmkoliv jiným oborem jsou obraty firem dovážejících víno malé, až trapné. Na druhou stranu na trhu nepůsobí stovky, ale tisíce firem. V drtivé většině se jedná o jednočlenné společnosti (rozumějte one-man-show) bez zásadní struktury, s pár víny v rodinné garáži a ceníkem o několika řádcích na stránce A4 (napsaným velkým fontem). Tyto firmy nemají potenciál se prosadit, regulerně prezentovat své vinaře a skutečně nabízet přidanou hodnotu svým klientům. Výsledek – další jednotlivci si řeknou, že to dokáží lépe, stanou se z nich dovozci a kruh se pomalu uzavírá… Konkurence na trhu má sice pozitivní vliv na konečného klienta, ale ve chvíli kdy je trh takto rozdroben, začínají převažovat negativa. Velká část dovozců nemá možnost, strukturu, personál a hlavně finance nabízet plnohodnotnou službu zákazníkům jako „plnotučný“ dovozce. Tím je myšleno skutečně reprezentovat vinařství, dělat ochutnávky, propagovat vína a rozvíjet nějaký marketing a informovanost. Často se aktivity zúží jen na čistý transport od vinaře do skladu a vytištění ceníku.
Za vším hledej ego
Klíčovým bodem, proč je naše země natolik bohatá na dovozce, je fakt, že „být dovozcem“ je in. Hezky to zní. Když můžete na otázku na práci odpovědět, že jste dovozce, to má zvuk. Prodejce vína? To je „nicka“, ale dovozce…to má image (ať čteno francouzsky nebo anglicky), s tím se lze v hospodě chlubit. Navíc víno z nějakých záhadných důvodů vytváří dojem, že prodávat jej je velmi příjemná cesta, jak rychle a bezpracně přijít ke spoustě peněz. Všichni insideři (viz výše) mohou potvrdit, že tomu až tak není. Ale bohužel jim spousta outsiderů nevěří a chtějí se stát insidery, tedy dovozci….
