Canal du Midi, Cahors a Malbec

Mám rád víno, které mi chutná. A chutná mi to víno, na které mám zrovna chuť. Tento výrok používám dost často. Ale nejsem jeho autorem. Řekl mi to profesor Vilém Kraus, když jsem se ho ptal, jaké víno má rád. Vždyť chutě se mění s denní či roční dobou, s náladou,  prostředím a společníky, se kterými víno pijete. Všechny okolnosti pak ovlivní vaši chuť a tak pak vyvolá vzpomínky. Ale funguje to i opačně. Vynoří se vzpomínka a dostaví se chuť – jako součást paměti. No, já mám někdy natolik kostrbaté fabulační pochody, že mou chuť ovlivní sledování Tour de France v televizi. A hned si dám lahev ze svahů Mont Ventoux. Totiž: tuto dvoutisícovou horu jsem před třemi lety zdolával na kole a kolem mne se pořád pletli holandští cykloturisté. Na rozdíl od nich jsem těch 23 kilometrů s převýšením 1574 výškových metrů jel z města Malaucenne bez přestávky. Nejprve předjeli oni mne a já je pak míjel, když si v doprovodné dodávce nechávali od svých manželek masírovat nohy. Ve svých imitacích profesionálních dresů mne pak se shovívavým úsměvem znovu předjeli a já se pak snažil nasadit pohrdavý výraz, když jsem je opět zahlédl v odstavené dodávce. A tak to šlo pořád dokola.

Při letošním putování za vínem v Languedocu se mi občané Nizozemského království připletli do cesty zase. Plavili jsme se s přáteli po kanálu du Midi. Ten v jednom úseku vlastně kopíruje vinařskou hranici mezi oblastmi Minervois (4 400 ha) a Corbieres (13 500 ha). Zatímco se mí přátelé plavili a zdýmali, vyrážel jsem na kole do okolních vinic a zkoumal, které víno budu mít rád a na které budu mít chuť. Loď mi nemohla uplout, vždyť na trase z Castelnaudery do přístavu Sete dlouhé 160 kilometrů musí překonat 54 zdymadel.

A hned to první způsobilo, že Holandští turisté mi opět navždy utkví v paměti. Najíždíme do zdymadla jako první a čekáme na další dvě lodě, neboť místo je tam pro tři. Holandská rodina za námi se však do železných vrat nemůže trefit. Naše loď trpělivě čeká upoutána na lanoví. Holandská maminka však nemůže loď přivázat, protože tatínek špatně řídí. Nám nezbývá než si otevřít lahev Cahors 2005. Po několika usrknutích tmavého moku byl holandský tatínek od kormidla vyhnán a řízení přídí zabodnuté lodi do břehu se ujala maminka. Její cit pro přidávání plynu, natož pak odhad, kdy dát zpětný chod, se však zmítal v nulových hodnotách. Otevíráme druhou lahev Cahors (je nás devět) a sledujeme otce, který se snaží lanem přitáhnout loď, kterou jeho žena žene plným plynem pryč. Následný plný zpětný chod motoru vede k definitivnímu zpříčení lodi ve vratech tak, že tudy asi dlouho žádná loď neprojede. Naštěstí nás pobavený zdymadlář pouští s propustě ven s tím, že na holandskou loď už čekat nebude. Za námi zůstává plačící maminka u kormidla a tatínek, který konečně pochopil, jak se vlastně oženil. Jeden ze synů, který si zřejmě uvědomil význam pojmu národní hrdost, se nenápadně snažil stáhnout holandskou vlaječku. Když pak za pomoci dobrovolných hasičů holandské plavidlo zdymadlem úspěšně projelo, zjistila holandská maminka, že otec se synem jsou stále na břehu. Běželi podél lodi a občas se neúspěšně pokusili naskočit. Z vody se pak obtížně vyhrabávali na nepřístupný břeh. Maminka se jim za jízdy  snažila podávat pomocnou tyč, jenže to se pak nevěnovala kormidlu a loď se stala neovladatelnou. Nechali jsme rodinku daleko za sebou a už ji nikdy neviděli. Zato jsme vzápětí potkali jiné Holanďany, kteří pluli proti nám. Když jsme opětovali jejich srdečné pozdravy, zjistili jsme, že v jejich tvářích není radost, ale zoufalství, se kterým nás prosili, abychom jim pomohli loď otočit do správného směru. Do příštího zdymadla jsme přijeli společně. Když se v něm vypustila voda na úroveň spodní hladiny, naši noví holandští přátelé zapomněli odvázat lana od kůlů a jejich loď zůstala viset povážlivě nakloněna na bok. Plastové židle a stůl letěly do vody, posádka visela za zábradlí. Obsluze zdymadla nezbylo nic jiného než znovu naplnit prostor vodou a následně upozornit nizozemskou ambasádu, že pro příslušníky této monarchie bude přístup na jakékoli zdymadlo ve Francouzské republice mimořádně zpoplatněno.

Tak tohle všechno se mi vybaví, když se řekne Castelnaudery – přístavní město, kde jsme si najali loď s cílem doplout ke Středozemnímu moři.  Název pochází z occitanského Castelnou d’Arri  a je gastronomicky vzato hlavním městem pochoutky zvané cassoulet. Jsou to uvařené a zahuštěné velké bílé fazolky zapečené s kuřecím masem a klobásami. Prodává se i přes ulici v poměrně velké keramické míse. Pokud se na požití tohoto lahodného pokrmu dostatečně medicinsky nepřipravíte, může se vám stát, že ztratíte přátele, opustí vás manželka a děti se k vám budou bát přibližovat. To jídlo má samozřejmě svůj historický podtext – tedy důvod. Castelnaudery leží v kraji albigenských, tedy katarů, z kteréhož slova pak vzniklo české kacíř. Ve 12. a 13. století proti nim pořádali francouzští králové křížové výpravy, o pár století později zdejší kraj výrazně zasáhlo lidové povstání jacquerie a počátkem 20. století povstání vinařů v Languedocu. Ano, historii bohatého avšak jinak  dříve chudého regionu odpovídá nejen jídlo, ale i víno. Nepatří mezi vyhlášené, vždy se tady dbalo spíš na množství než na kvalitu, ale když si ho spojíte se vzpomínkami, chutná jako nejlepší Bordeaux.

Text: Martin Severa