Nový Zéland, vinice regionu Waipara

Vinice Nového Zélandu jsou vysázeny v 11 vinařských regionech mezi 36 a 45 rovnoběžkou jižní šířky. Od severu k jihu je to 1 600 kilometrů, což odpovídá zhruba vzdálenosti od Champagne k severoafrickým vinohradům.

Vinařský miniregion – Banksův poloostrov

Nejznámějším regionem je u nás Marlborough na severu jižního ostrova, nejznámější odrůdou pak jeho Sauvignony. Každý o nich ví, jenže málokdo je ochutnal. Jsou „jen“ vyhlášené. Proč ta ironie? Většinou se k nám dostanou velkovýrobní šarže vín „továrního“ typu obecné sauvignonové chuti, která o regionu neříká vůbec nic. Navíc není nijak levná. Přitom Sauvignon z Marlborough má specifické aroma chřestu a zelených fazolových lusků, které jdou ruku v ruce s nádechem citrusových plodů, manga a maracuji.  Sauvignon blanc se zde začal vysazovat až v 80. letech 20.století. Na začátku 70.let se novozélandský vinařský průmysl nechal inspirovat doporučením geisenheimského profesora Helmuta Beckera a vyráběl lehká a ovocná vína z odrůdy Muller Thurgau. Popravdě – „Milerku“ jsem už v žádné vinotéce nesehnal, z vinohradů už prakticky zmizela. Sauvignon ano, ale přímo v Marlborough jsem nebyl. Mým cílem byl vinařský region Waipara na východním pobřeží jižního ostrova poblíž druhého největšího města Nového Zelandu Christchurch. Tento region, dlouho odmítaný jako chladný a nevhodný pro pěstování vína, dostal druhou šanci poté, co jeho skutečný potenciál prokázal David Jackson z Lincoln University.  Jako extrémně chladný a oceánu vystavený se dobře hodí nejen pro bílé Chardonnay, Ryzlink a Sauvignon, ale také pro Pinot noir. To se tu nejvíc vyjadřuje silným aroma červených bobulových plodů a nezaměnitelnou elegancí. ….ano, vím? Když se mi nedaří dost dobře vyjádřit chuťové pocity navíc ovlivněné „geniem loci“, sáhnu do slovníku a použiju taková přirovnání, jenže uznejte – pokud by se chuť, navíc individuální záležitost, dala zachytit na nějaký digitální nosič, pak bych nemusel používat obraty, za které lze schovat kde co.

Vinařství Torlesse Wines: Za pultem degustační místnosti stál sám majitel pan Kym Rayner a něco vysvětloval pětici návštěvnic. Skromně jsem počkal, abych mohl lámaně vyslovit, že jsem

Kym Rayner, Torless Wines

z Evropy, anglicky nemluvím a rád bych něco okusil. Po chvíli jsem si uvědomil, že pokud člověk ví, o čem mluví, má vyhráno. Víno Omihi Road nazvané podle silnice, která vede kolem vinařství je Pinot noir 2010. Plné tělo, po pěti letech na vrcholu, aroma a chuť červených bobulí. Asambláž Cabernet Merlot 2012 zrála 12 měsíců v dubových sudech. Jemný nádech bariku dodává tomuto vínu nádech Bordeaux, zachovává si však svébytný charakter.

Vinařství Pegasus: podmínkou degustace byla konzumace v místní ne zrovna levné restauraci, takže jsem si budovu připomínající katedrálu alespoň vyfotografoval. Vinařství založil známý enolog a biolog profesor Ivan Donaldson. Pegasus hospodaří na 28 hektarech.

Ryzling z vinařství Terrace Edge

Elegantní Ryzling z vinařství Terrace Edge

Elegantní Ryzlink z Terrace EdgeVinařství Terrace Edge: Vince nejsou terasovité, ani vinařství nestojí na kraji útesu – jen je opodál malá vyhlídka nad malou strání – těžko se ale dá mluvit o terase na kraji útesu. V tomto vinařství mne zaujal vynikající Ryzlink. Elegantní a aromatický s 12,5 gramy zbytkového cukru, což je velmi příjemné vzhledem k tomu, že hrozny vykazují při sklizni poněkud vyšší kyseliny.

 

 

 

 

Vinařství Muddy Water a jeho Pinot noir

Ještě panenský, tedy nedegustovaný Pinot noir

Vinařství  Muddy Water: Pinot noir 2013 – nejdražší víno, které jsem na NZ koupil. Inspirovala mě k tomu zvláštní chuť nebo přítomný okamžik? Opět je velmi těžké popisovat chuť vína, které jsem ochutnal v jeho domovině, daleko od mého přirozeného prostředí, ať už je to vinotéka nebo stůl v kuchyni. Přítomnost okamžiku, nálada, jiné slunce, jiná (opačná) roční doba, to vše hraje ve vnímání chuti podstatnou roli.         

A závěrem trochu „pocitovky“: Připadal jsem si jako Alan Rickman ve filmu Bottle shock (česky Víno roku), který hraje francouzského someliéra objíždějícího kalifornská vinařství. Zeměpisná rozdílnost nebyla jediná: moje cesta probíhala koncem června, tedy začátkem zimy, a v autě jsem seděl za volantem na pravé straně, což mi neumožňovalo pocit kochání se zimní krajinou (mou pozornost zaměstnávaly především kruhové objezdy) a všude kolem ovce, které zde několikanásobně převyšují počet obyvatel.

 

You may also like...