Jak mne okradl hospodský v Solopiskách a já jsem se nechal

Vážení zastánci kultu pasivní hospodské resistence, možná mi to dáte sežrat v diskusi, nic proti vaši námitkám, ale pokuste se dočíst aspoň do poloviny. A teď poslouchejte, co vám teďka řeknu:

V poslední slunný den minulého podzimu jsem si na kole vyjel na Karlštejn a na zpáteční cestě se stavil v hospůdce v Solopiskách. Výčepní mi postavil před pípu evidentně poloprázdný půllitr plzeňského. Chvíli ho ještě držel a zkušeným zrakem mne skenoval. Upoceného cyklistu v přilbě vyhodnotil jako tupce, který má v hlavě namísto mozku stočené švihadlo, a ruku z půllitru stáhl.  Když pěna zcela zmizela, byla míra tři centimetry pod míru.

Týden před tím jsem si dal v podniku vedle židovského muzea v centru Prahy skleničku chardonnay. Barva nijaká, vůně linolea a chuť vyvolaná anonymními kvasinkami vrženými na vinný mošt kdesi na Moravě. Neboť dopátrat se původu prostřednictvím dotazů na číšníka je v podobných přívětivě se tvářících restauracích prostě nemožné. Oba případy – pivo, víno – mají jedno společné. Byl jsem okraden a věděl jsem o tom. Věděli to i ti, kteří mne okrádali. Nic na tom nemění ani to, že ten číšník možná nerozuměl tomu, co prodává. V tom případě tam ovšem neměl co dělat. Takové situace jsou v našem pohostinství dávnou tradicí a jsou brány jako jakýsi společenský úzus. Vždyť posloužit cizím lidem, i když jsou to zákazníci a přinášejí mi peníze, je cosi nedůstojného, tak proč bych k nim měl být slušný? Česká pohostinnost se projevuje jen v rodinách a do veřejného života je nepřenosná. Přiznám se, že v obou případech jsem váhal, zda neoplatit stejnou mincí. Tedy stát se zlodějem a ukrást sklenici. Ten stav potlačované naštvanosti trval naštěstí jen chvíli a já si uvědomil, že se přece nemohu stát jedním z nich. Měl jsem se zkrátka ozvat – jenže! Kdo by si kazil hezký den hádkou s hospodským… hádkou? Ano, hospoda je jako ten čudlík u televize. Prostě to přepni. Prostě tam nechoď. A polož si otázku prostého diváka, která je základ pro marketingovou strategii každé televize: proč se na to dívám? … Proč tam chodím? Jistě, do hospod se nechodí prudit. Jenže tohle opravdu není řešení. Nejde přece o hospody, jde o tělesnou kulturu, o člověčí potřebu shromažďovat se, sdílet a podílet se. A taky o slušnost. A teď pro srovnání:

Na jaře jsem si s přáteli dal ve Francii kdesi v Languedocu karafu bílého vína. Řekli jsme si: ve Francii se přece nelze splést. Víno je tady víno. Pozvedli jsme číše a to, co jsme usrkli, vzápětí svorně vyprskli. Víno nebylo víno. K mé smůle jsem byl jediný, kdo vládl jazykem, a tak jsem musel s obavami a připraven na hádku s číšnicí přeložit sdělení, že to víno není pitelné. Obsluhující paní se k našemu překvapení usmála, jakoby měla pusu na zip, a radostně vykřikla: „Souhlasím s vámi. Mně také nechutná. Ale chtěli jste karafu nelahvovaného…“ Poručili jsme si tedy láhev. Víno bylo výborné a paní byla ráda, že jsme spokojeni. Vždyť posloužit hostům je její ctí a ona je tu právě proto. Zvědavě jsme čekali na účet. Rozlévané víno, co nám nechutnalo, tam nebylo.

Čím to všechno je? Ve Francii a spol. jsou hospody a hospůdky většinou rodinným podnikem. Buď jim to celé patří anebo je provozují po celé generace. Je to jejich způsob života, své práci věnují veškerý čas a váží si toho, že ji mají. Host to dobře ví, a proto se nebojí o kvalitě pokrmů a nápojů diskutovat. Nespokojenost zákazníka nikdo nebere jako osobní urážku.

Největší pohanou pro majitele takového zařízení by měla být věta „Já už k vám nikdy nepřijdu!“ Jenže není. Přiznám se, že už jednou jsem ji kdesi v podobném případě použil. Číšník odvětil: „Ale přijdete, my tady přece nejsme horší než ostatní….“  Ano. Ten číšník měl pravdu. Přišel jsem ještě několikrát a už neprudil. Nemohl jsem dost dobře přepnout na jiný kanál. Pořád jich ještě máme málo.

 

Martin Severa

You may also like...