Bandol – vína, která vám zachutnají předem
S víny je to jako s uměním. Některá jsou líbivější a vejdou ve známost hned, jiná musejí čekat na uznání déle. Pro vína z Bandol platí spíš ten druhý příklad. Drtivá většina z nich jsou umělecká díla, která se těší úctě a obdivu. Rukou společnou je stvořil člověk a příroda, která révě v tomto koutě u středozemního moře vytvořila vzácnou shodu slunce, kamenné půdy a mořské jemnosti. Víno z Bandol nikdy nebude na všech stolech světa. Po neblahých zkušenostech s fyloxerou vinaři navždy zavrhli množstevní vinařství a drží se kvality. Stačí mít doma jednu jedinou láhev. A těšit se, až ji otevřete. Ten pocit z příští radosti má na kvalitu života mnohem větší vliv než radost samotná – tedy konzumace. Já jednu láhev z Bandol mám. Domaine Terrebrune, ročník 2005 – doporučená doba uchování v lahvi 20 let. Bandolští vinaři mi sice tvrdí, že mohu víno vypít klidně i dnes aniž bych byl ochuzen o výjmečný zážitek, ale já na ně tentokrát nedám a počkám si a za tu dobu se o víně jistě dozvím tolik, že to vydá na dvě vysoké školy. A pak, v souladu s pomíjivostí života, tedy konzumací, ke které je víno určeno, se veškeré hodnoty zničí. Vypít takovou láhev je vrchol ledovce. Odtud vede jen cesta dolů. Nezbývá než začít zdolávat další vrchol, mít před sebou dalších 20 let, další motivaci. V mém věku už další nepotřebuji.
Moje cesta nahoru začala před dvaceti pěti lety v okamžiku, kdy jsem si přečetl francouzskou knihu Les Vignerons, kterou napsal Claude Royer. Tam jsem se poprvé dověděl o vinařském přístavním městečku Bandol. Zaujalo mne, jak se tamější vinaři jako první statečně vypořádali se zákeřnou mšičkou fyloxerou. Začal jsem je obdivovat a tím pádem milovat jejich víno předem aniž bych věděl, jak chutná. Když pak přišel ten vysněný okamžik a já se poprvé napil, mé očekávání se nezměnilo ve zklamání, ale v naplnění. Dodnes ve mně dřímá pocit, že radost z toho, že mne mé očekávání nezklamalo, byla větší než požitek z vína. V každém případě se narodil vztah k něčemu, co jsem ještě neviděl a kde jsem nebyl. Když jsem pak poprvé stál uprostřed vinic mezi obcemi Le Beausset a Le Castellet, dostavila se pointa. Stál jsem na rozlehlém balkoně plném vinic s výhledem na moře. Byl jsem sice hendikepován absencí pocitu hrdosti, neboť tady nebyla žádná stopa češství, ale bylo mi to jedno.
Vcházím do prodejního caveau vinařství Cagueloup. Jeho vinice se rozprostírají mezi Saint-Cyr a La Cadiere a vyprávějí dávný příběh mladého synka majitele, který na vinici našel zlatou minci – louisdor. Malé dítě na co sáhne, to spolkne, znáte to. Když to spatřil jeho otec, křičel: „Vykakej lou (cague lou)…“ Zda se to synkovi podařilo nebo ne, o tom historie mlčí. Každopádně to musel někdo slyšet, jinak by se to vinařství takhle nejmenovalo.
Když jsem pár lahví koupil, paní domácí po mě nekompromisně chtěla všechny mé nacionále kromě rodného čísla. Prý kvůli účetnictví. Pocit hrdosti se konečně dostavil, ale se škodolibým podtextem. Jako adresu jsem pravdivě uvedl náměstí svatého Ondřeje. Musel jsem to samozřejmě napsat. Háček nad souhláskou považovala madame za recesi do té doby, než jsem jí ukázal řidičský průkaz. Jsem si jistý, že pokud ten krámek navštíví ještě další Čech, zaměstnají na příslušném daňovém úřadu specialistu na slovanské jazyky na plný úvazek.
V nejpůvabnějším návršním starobylém městečku nad Bandol v Le Castellet jsem vstoupil i do krámku Domaine de l‘Olivette. Tak jako u všech červených vín AOC Bandol, i tady dominuje královská odrůda Mourvedre. Díky své jedinečné adaptaci na klima dává vínu typičnost vůně lesního podrostu, nasládlého dřeva a taninům vděčí za dlouhý život. Doplňuje ji Cinsault, která přináší aromatickou jemnost a ohnivost, kulatost a aroma ovoce dodává vínům Grenache. Po dvou letech v dubovém sudu ještě zraje až 4 roky v lahvi. Na trh jde až po 6 letech.
Jak rád bych navštívil všechna bandolská vinařství a ochutnal všechna ta krásná vína. Ale nestihl jsem to. Nemohl jsem ani nakoupit tolik lahví, kolik bych chtěl, protože jsem cestoval letadlem. Musel jsem ještě zajet do domaine Terrebrune. Je to jedno z nejprestižnějších bandolských vinařství. Založil ho v roce 1963 Georges Dellile a dal mu jméno podle vápencového štěrku a hnědé jílovité půdy. Podloží je dílem vrásnění prehistorického období trias, což dává vínům punc historické patiny. Pan Dellile hlídá výnos 35 hektolitrů na hektar, neboť jen tak si může víno uchovat vše, co přináší rostlina do hroznů. Kořeny si pro mineralitu sahají hluboko do země a když se réva namáhá a bojuje, dává ty nejlepší plody. Téměř věčný vítr mistral zbavuje révu vlhkosti, čímž se stává odolnou proti plísním a mořský vzduch přináší prvky jódu. Velká červená vína mají 85% Mourvedre, 10% Grenache a 5% Cinsault. A bílá? Dovolte, abych poznamenal: pokud vynášíte do nebes moravská bílá, která jsou založena na vyváženosti kyselinek, pak mi asi nebudete rozumět. K bílým vínům z Bandol se člověk musí propít. Alespoň taková je moje zkušenost. Pak teprve oceníte medové tóny, které dají dohromady Clairette, Ugni blanc, Bourboulenc, Rolle (což je místní synonymum pro známější název Vermentino) či Marsanne. A nakonec – růžové víno. Rosé z Bandol je nejlepší na světě. Jsem člověk, který hned tak marketingovým tahům zdatných obchodníků nenaletí. První sklenku rosé jsem z rukou pana Dellile pojal se skeptickou grimasou nedůvěřivosti – a dalo mi dost práce, abych ji vzápětí zamaskoval a vydával za gesto obdivu. Omluvou mi budiž skutečnost, že můj postoj byl obranou proti mé kladné předpojatosti k Bandol. Vzpomeňte, co jsem psal úvodem: že mi Bandol předem chutná… A je tady ještě jedna důležitá věc: Domaine Terrebrune vyrábí bio vína. Jenže: nikdo tady široko daleko nemluví o tom, že se obejde bez postřiků a že rozhazuje po vinici ampulky s feromony. Pro bandolské vinaře je to samozřejmé. Už jsem se přece zmínil o tom, že namísto chemie ošetřuje vinice mistral a mořský vzduch. Nuž, není nad to osázet vinici tak, aby byla réva rezistentní proti chorobám…ten povzdech ale není moc na místě. U nás to prostě není tak jednoduché.
A ještě jedno vinařství z Bandol. Domaine Dupuy de Lome. Toto rodinné vinařství nese jméno podle slavného námořního konstruktéra 19.století Stanislava Charlese Henry Dupuy de Lome. Jeho potomci pěstují révu na dvou vinicích. Jedna z nich se severní orientací je posazena do překrásného prostředí s oblými kameninovými balvany… ponechme však stranou to, co se nedá výstižně popsat, protože to musíte vidět, ostatně, když si to vinařství vygooglujete, tak ty balvany uvidíte. Ale abych pořád nestrašil velkými víny – okuste třeba Vin de pays La Matelote rouge. Má 75% Mourvedre a 25% Grenache. Silné v chuti, silná dochuť, nádhera… nechci však vyvolat kontraproduktivní efekt přílišným nadšením. Není nic horšího, než když čtenář vycítí v textu svazáckou horlivost… a místní enolog mi to řekl zcela jasně: „To víno vydrží dvacet let. Teď se ještě moc pít nedá, ale v hubě dělá strašně dobře…“
P.S. Není pravda, že víno je umění, jak jsem naznačil na začátku a jak se to někdy říká. Umění má trvalou, časově neomezenou hodnotu, kdežto láhev vína má hodnotu do té doby, než je zničena.
Rhona – Gigondas
Na jméno Jean Trintignant jsem narazil v malé vinařské obci Gigondas na úpatí zubatého pásu pahorkatin Dentelles de Montmirail. V prodejním krámku jsem se neudržel a pochlubil se, že pana Jean-Louis Trintignanta všichni u nás znají a já jsem s ním před dvěma lety dělal rozhovor, takže vím, že má poblíž Pont du Gard vinice. Ne ne, tohle je jiný Trintignant, dověděl jsem se. To příjmení totiž pochází z Chateauneuf du Pape a jmenuje se tam tak každý druhý. A všichni Trintignantové se jmenují Jean. Pan herec tedy musí pocházet ze stejného hnízda, vždyť bydlí nedaleko. Distributor – negociant Trintignant byl podepsán na několika lahvích, a tak jsem se rozhodl, že zcela netradičně zakoupím v Gigondas láhev Chateaueuf du Pape. Cenu 75.- euro jsem však spatřil na poslední chvíli. Nastává situace, kdy je zapotřebí velké odvahy zachovat se rozhodně. Moment nepříjemného překvapení je mocná čarodějka. Mám snad začít koktat něco o vysoké ceně…. Anebo bez mrknutí oka hrdě zaplatit? Zvítězil zdravý rozum s pomocí paní someliérky. „Je to drahé víno, pane…“ „Ano, nepočítal jsem s tak vysokou cenou, promiňte. Psychicky se na ni připravím a příště si ji určitě koupím,“ odvětil jsem s pocitem, že vše proběhlo docela důstojně. A tak jsem raději zakoupil několik lahví apelace Gigondas, ale nebudu ani říkat, jaké. V této vesničce mi totiž chutná zcela nekriticky všechno. Je to pro mne podobné jako v Bandol. Kdysi jsem o Gigondas četl, poté pár lahví vypil a nakonec jsem se tam stavil na kole, když jsem před tím zdolal nedalekou dvoutisícovou horu Mont Ventoux. Také na kole.
V nedalekém Chateauneuf du Pape jsem pak krámek pana Tintignanta navštívil. Na tabuli měl křídou napsány nabídky ročníků, prodané byly přeškrtnuté. Rok 1967 ještě měli, ale 1968 už byl pryč. Vysvětlil jsem, že kvůli Pražskému jaru a známosti se známým hercem jsem si chtěl koupit právě tento a předstíral nesmírné zklamání. Moje obchodní nezkušenost však byla příčinu toho, že jsem se chytil do pasti. Dostal jsem formulář s objednávkou. Stačí jen vyplnit, kolik kartonů mi mají poslat. Vzpomněl jsem si na výrok Hugha Johnsona: „Velká vína Chateauneuf du Pape jsou vynikající pokaždé, když se najde někdo, kdo vám je koupí,“ a s omluvou opustil tento svatostánek.
Ve vedlejším Caveau jsem byl už opatrnější. Požádal jsem, zda bych se nemohl podívat na nějakou láhev Vieux télégraphe. Mezi vystavovanými vzorky jsem ji totiž nezahlédl. Paní pochopila a podotkla, že ročník 2008 není přece jen tak drahý, protože se příliš nevydařil. Při pohledu na cenu jsem musel jen souhlasit. 45 euro namísto 85 je opravdu výrazný rozdíl. Jen mne mrzí, že mně má finanční situace nedovoluje na toto téma duchaplně žertovat. Jenže, to je těžko… jak rád bych ochutnal všechny ty skvosty, jak rád bych měl ve svém archivu všechna ta krásná vína, jak rád bych každý rok otevíral dvacetiletou lahev a zdolával jeden vrchol za druhým. Jenže to nejde. Člověk zkrátka nemůže mít všechno.
Text: Martin Severa
