Champagne 1911: Dvojí boj šampaňského lidu

Kdyby nebylo poptávky samotného Ludvíka XIV., nebylo by asi ani pravé šampaňské. Ano, už Ludvíkovi zachutnalo jemné došeda zbarvené víno z kraje Champagne. Jenže jeho svěžest a aroma rychle vyprchaly, a tak se muselo co nejdřív strčit do lahví. Na to však bylo příliš mladé, a tak chtělo rychle ven. Rozbíjelo tenké lahve anebo vystřelovalo špunty. Vinaři o něm  říkali, že je ďábelské anebo „skoč špuntové“.

První člověk, kterého napadlo s tím něco dělat, byl benediktin Dom Pérignon. Žil ve stejných letech jako král Ludvík a vůbec netušil, že jednou vstoupí do historie stejně jako on. Jen se prostě snažil, aby lahve nestřílely. Použil na ně silnější sklo a připevnil korkový špunt k lahvi konopným provazem namočeným v oleji. Bubliny v lahvi chtěl udržet i tím, že před lisováním míchal dohromady různé odrůdy. Víno ze šampaně  konečně vydrželo v lahvi a nikam neutíkalo. Madam Pompadour ho brala 200 lahví ročně a prohlašovala, že je to jediné víno, po jehož vypití je opilá žena stejně krásná jako za střízliva. Nutno ovšem podotknout, že nevíme, jak dalece bylo nasyceno oxidem uhličitým – to bez stroje času objektivně už nikdo nezjistí. A tak se v análech praví, že pro velký svět ho objevili až Angličané, kteří nakoupili šampaňské v sudech, protože lodní doprava v lahvích byla dost problematická. Nechali ho tam přes zimu do jara, kdy to všechno bouchlo. Šampaňské s větším obsahem oxidu bylo na světě.

Za dvě stě let to v kraji šampaňském bouchalo zase.  V roce 1911 zde zuří dvojí boj. Jeden vedou vinaři z Marne proti obchodníkům, druhý vinaři z Aube za znovu zařazení do oblasti Champagne Tento departement byl vládním dekretem ze 17.prosince 1908 z této oblasti vyčleněn, naopak přiřazen byl departement Marne a část Aisne. Pojďme nejdříve k vyhoštěncům z Aube.

Champagne 1911 – Vinná revoluce či revolta

Po dvou letech poctivých písemných žádostí vinaři zjistili, že to nemá cenu a vyhlásili daňovou stávku. V některých obcích se srocují davy a městští zastupitelé raději podávají demise. Vinaři pobíhají ulicemi a mávají rudými prapory, což je ostatně ve Francii letitým zvykem. 19.března se v Polisot shromáždilo na 4 tisíce vinařů. Dávají se na pochod směrem k podprefektovi Bar-sur-Seine, aby mu předali demise městských radních. Někteří vinaři byli ozbrojeni malými hrobkovacími motyčkami, které narovnali a zabrousili do špičky, aby jim v případě potřeby mohly posloužit jako kopí.

Ve stejný den pochodovalo na podprefekturu v Bar-sur-Aube sedm tisíc lidí s daňovými formuláři. Nespokojení vinaři pak formuláře před úřadem zapálili spolu s figurínami předsedy Rady a senátora za departement Marne. Mávali přitom cedulemi s nápisy „Champagne patří Champaňanům!“. Ovšem největší demonstrace  se odehrála 9.dubna v Troyes. V ulicích a na náměstích se tísnilo dvacet tisíc lidí! Nakonec, vinařských obcí je v Bar-sur Aube na dvě stovky a v Bar-Sur-Seine tři sta. Představte si ty průvody, které táhly na Troyes pěšky celé dva dny! V rukou své upravené motyčky, brašny a soudky, někteří třímali rudé vlajky či krepové trikolory a každému byl přidělen kulatý odznak s vyrytým nápisem „Champaňané jsme byli, Champagnané jsme, Champaňany zůstaneme a tak to bude.“ A když pochod, tak hudba, a když hudba, tak Internacionála, což je ve Francii také letitým zvykem. Polehčující okolností budiž, že se hrála vinařská verze. Vinaři nakonec svá motyčková kopí nemuseli použít. Úřady se zlekly a 11.dubna senát rozhodl ve prospěch vinařů z Aube: odstoupil od dekretu, který departement Aube vyřazuje z oblasti Champagne. Teritoriální omezení prý „zasévalo nesváry mezi Francouzi“. A jak dopadli sousedé z Marne?

Po fyloxerické krizi přiváželi obchodníci do regionu vína z Tourraine, Roussillonu a ze Španělska. Drobní majitelé nedávno obnovených vinic se museli spokojit s pouhým prodejem svých hroznů za cenu diktovanou obchodníky. A to nestačilo ani na přežití. Vinaři byli tak naštvaní, že přeskočili formální vyjednávání a šli rovnou na věc. V obci Damery nejprve vyplenili dům jednoho z obchodníků. To víte, ono takové vinné rabování má něco do sebe. Byl leden, ve sklepích docela teplo, mladého vína bylo dost, a tak se nazítří opět všichni hezky sešli a vzali si sebou i manželky. Dav si to namířil ke sklepům jistého pana obchodníka Bertheta. Pro případ, že by museli jeho sídlo obléhat, táhli sebou několik kanonů, kterými jinak stříleli do mraků přinášejících krupobití. Páni domácí ale utekli, a tak rebelanti zničili dvě stě sudů a nechali z nich vytéci šest tisíc litrů vína. Když dílo zkázy dokončili, zazpívali si  Internacionálu, aby nevyšli ze cviku, a odešli.  Alespoň ti, kteří ještě mohli chodit. Jenže vláda na ně za pár dní poslala vojsko. Nu což, vinaři se ozbrojili vším, co měli po ruce. Do předních linií postavili protikroupová děla a za nimi stáli pěšáci s předělanými hrobkovacími motyčkami. Namísto barikád posypali ulice střepinami z rozbitých lahví, aby zabránili útokům jízdy. Ovšem ani tady ke skutečnému boji nedošlo. Obě strany na sebe jen pokřikovaly. Vydrželo jim to až do dubna, kdy vláda vydala přísné nařízení ve prospěch místních vinařů.

V obou departementech tedy vyhráli vinaři. Připijme si tedy o sto let později pravým šampaňským a vzpomeňme si na ty, kteří o dobré jméno šampaňského bojovali motyčkami a kanony. Možná nám bude víc chutnat.

Literatura:

Claude Royer: Les Vignerons

Foto Wikipedia

Text: Martin Severa