Toskánsko na víně…a na kole  I.

Toskánsko na víně…a na kole I.

Obraz první – kupředu do minulosti

Nikde na světě není taková krajina jako v Toskánsku. Nikde na světě nežijí tak svorně vedle sebe úhledné parcely vinic, políček obilí, lesa a olivovníků.  Šlahouny vinné révy si sem tam zadovádějí v koruně sousední olivy, aby si tak zavzpomínaly na staré časy, kdy jejich matka réva byla ještě liánou a neochočena člověkem žila ve společnosti stromů, bez jejichž podpory by zahynula. Nikde na světě není krajina tak krásně zvlněná. A pokud po ní jedete na kole, nikde jinde si tolik neužijete častá a prudká stoupání a sjezdy. Terén vám nedovolí delší jízdu po vrstevnici ani po rovině. Zato vás neustále obklopují vinice, protože je jimi osázena desetina veškerého toskánského povrchu zemského.  ————————————————————————————————————————————–

 

Vezměte prosím na vědomí, že putuji s mými přáteli po Toskánsku na kole, ale zaměřím se spíše na to, co jsem se kde dozvěděl a jaké víno okusil. Domyslete si, že to vše budiž odvyprávěno v cyklistickém dresu, a pokud budu hovořit o degustacích, pak je mé kolo uzamčeno před vinařstvím, já držím pod paží cyklistickou helmu a nakoupené víno ukládám do doprovodného vozidla.

Obklopen neviditelnými molekulami uvolňujícími se z historických renesančních budov, starých olivovníků a voňavých vinic nemohu než začít   obehranou větou: Vinařství je tak staré jako lidstvo samo. Už nomádské národy nechávaly zkvasit plané hrozny a k výsledné alkoholické tekutině zakusovaly olivy a fíky – první plané ovoce, které člověk začal pěstovat. V dnešní Itálii se  nejdůležitějším centrem vinařství nejprve staly Pompeje. Po výbuchu Vesuvu rozšířili Římané pěstování révy do celé Itálie. Například v okolí Říma, dnešním Laziu, byla téměř všechna zemědělská půda osázena vinnými keři, což císaře Dominiciána vedlo k tomu, že zakládání nových vinohradů zakázal. Jeho edikt vydržel dvě stě let. Zrušil ho až Marcus Aurelius Probus, který musel zajistit zásobování svých oddílů vínem v severních a východních provinciích. Nechal založit vinice kolem Mosely a Dunaje, a já s trochou nadsázky říkám, že byl  možná prvním vinařem na území dnešní jižní Moravy. Jenže pak se impérium rozpadlo a katolická církev ještě dlouho neměla takový mocenský potenciál, aby zabránila tomu, že Itálii, ale i celou Evropu, plenil jeden germánský kmen za druhým, což se odrazilo i na vinicích. Až rozvoj pobřežních měst Janova a Benátek, které těžily z křižáckých výprav, a Florencie, jakožto hlavního města evropských financí, uvedly italské vinařství zase do pohybu. Nejbohatší a nejvýznamnější šlechtické rody pochopily, že na víně se dá docela dobře zbohatnout, a začaly s ním obchodovat. Ovšem nikoli s tuzemským, ale s víny z Bordeaux, která byla oblíbena v Anglii. Bankéři a obchodníci na dovozech dobře vydělávali, zatímco zdejší vinařství upadalo do stále hlubšího spánku a přežívalo pouze u chudého obyvatelstva jako hospodářství existující samo pro sebe. Toskánské vinařství zachránily většinou kláštery. Mniši nebyli tak proradní obchodníci a neštítili se pracovat do úmoru na vinicích. Za Evropou ale  stále zaostávalo, což platilo pro celé území dnešní Itálie. Například lahve a korky se tady objevily mnohem později než ve Francii. Kulturu vína povznesli až ti, kterým vděčí země za svou jednotu. Garibaldi vinaře přesvědčil o užitečnosti síry, markýza Falletti zajistila moderní identitu Nebbiolu a baron Riccasoli stvořil svůj recept na výrobu Chianti, který je platný dodnes.

Zámožní měšťané ze severu Itálie a z ciziny chtěli ve venkovské krajině Toskánska uskutečnit svůj sen o poklidném životě. Aby zhodnotili své investice, přiklonili se k vinařství. Většinou však neměli žádné zkušenosti, a tak museli využít služeb kvalifikovaných odborníků, neboť nejvyšším přikázáním budiž kvalita. Jenže moderní postupy se dostaly do konfliktu se zastaralým a zbyrokratizovaným reglementem DOC. Italský vinařský zákon byl totiž největší překážkou k dosažení kvality, zejména právě v Toskánsku. Dával důraz na ty nejméně důležité detaily. Anebo přikazoval zbytečně dlouhé uložení vína ve velkých starých sudech. A když vinaři začali dávat přednost francouzským odrůdám Cabernet Sauvignon a Merlot, tvrdě narazili. Vyráběli z nich sice kvalitní vína, ale podle zákona musely být uváděny na trh jen jako stolní. Nejvíce do očí bijícím příkladem je víno Sassicaia z vinic poblíž Livorna. Až donedávna muselo být označeno jako stolní jen proto, že se vyrábí z odrůdy Cabernet Sauvignon. Jenže ročník 1985 dnes stojí 57 tisíc korun, a to prosím nepočítám DPH. To, co nebyl italský zákon ochoten povolit, si naštěstí vynutil trh. Zákonodárce tak zřídil v mnoha regionech nové oblasti se statutem DOC a výrobní předpisy se přizpůsobily skutečnosti.

Pro mne byla Itálie vinným labyrintem vždycky. Nikdy jsem ji nepochopil. Vždyť se zde pěstuje na 2 tisíce odrůd, včetně těch prastarých domorodých, které sem zavedli staří Řekové. A vždycky, když jsem si přečetl, že v Itálii je 14 vín s označením DOCG, 270 vín DOC a 115 vín IGT a že některá označení původu používají až 20 různých odrůd,spokojil jsem se  s  hodnocením chutná, nechutná. Prostě to mou zvědavost tak nějak nenastartovalo. Na druhé straně jsem neustále slyšel, že v Itálii naleznete, cokoli si budete přát. Tedy ohledně vína. A tak jsem si řekl, že poznám aspoň Toskánsko. A to ještě ne celé. Prostě se zaměřím jen na Chianti a pár dalších vín, kterým se tam nelze vyhnout.

Aktuální informace ze světa vína najdete také na našem Facebooku.