Abeceda odrůd – Mourvedre 

Jmenuji se Mourvedre a pocházím ze Španělska, kde jsem po Tempranillu druhou nejrozšířenější odrůdou. Můj domov je v oblasti Valencie, kde jsou obce Murviedro, Mataro nebo také Morvedre, ale tu už dávno přejmenovali. Ve Španělsku jsem celkem na 110 tisících hektarech. Rostu ale všude na světě, kde je teplo, tedy i ve Francii u Středozemního moře. Tam zabírám 9200 hektarů. Nejlíp je mi poblíž Marseille na svazích obrácených k moři zády ke studenému severnímu větru mistralu. Révu tady začali pěstovat už kdysi dávno iónští kolonizátoři, hned poté, co založili svou osadu Massalia. Jenže to jsem ještě nebyla na světě. Dnes mi tam všichni říkají Bandol, protože jsem se prý nejvíc zasloužila o jeho slávu. Díky výrazným tříslovinám, které berou sílu ze zdejších vápenito-jílovitých svahů, mám schopnost stárnout a být tím pádem hezčí a hezčí. Už v 18.století mne vozili do celého světa ve velkých sudech označených písmenem B a všichni mne milovali.

Jenže pak přišla tragédie. S americkými rostlinami k nám doputovala taková malá žlutá mšička. Bylo to v roce 1864. Nazvali ji révokaz neboli fyloxera a já dlouho netušila, jak moc mi změní život. Představte si, že se na vás lidech usídlí štěnice a každý den z vás pomalu vysávají krev. Fyloxera se  rozmnožovala v mých kořenech, a i když se mě můj pán snažil léčit, nic nepomáhalo. Odnesli to i řemeslníci, nejvíc bednáři. A přitom to byla nejlépe placená profese. Teď zavírají jednu dílnu za druhou, odcházejí z domova a hledají práci v Toulonu a Marseille. A s láskou vzpomínají na své kdysi největší nepřátele červotoče. Ti sice jsou sice nepříjemní, ale když sežrali nějaký ten sud, znamenalo to další zakázky. Zhroutil se i námořní obchod. V Bandol kotvilo průběžně už jen kolem osmi plavidel. Před fyloxerou to bylo kolem stovky. Klesl i počet obyvatel. V roce 1880 vinice v Bandol přestaly existovat. Tedy za pouhých 16 let od vypuknutí invaze té malé žluté mrchy.

Někteří bandolští vinaři se ale nevzdávali. Odmítli mne opustit a v tom samém roce 1880 znovu osázeli tři hektary. Řekne se to jednoduše: osázeli – ale jak osázeli! Francouzské odrůdy  naroubovali na americké odnože! Ukázalo se, že to bylo jediné řešení. Páni doktoři totiž přišli na to, že vývojový cyklus fyloxery probíhá úplně jinak na amerických podnožích, než na evropském druhu vitis vinifera. Čtyři roky se pak na mne chodili s obavami dívat, zda vydržím, a pak do toho šli naplno. Plni nadějí osázeli 15 hektarů. Mšice, potvora jedna, nikde. V roce 1900 mi pak dali 80 hektarů. Pořád ještě to mělo daleko do velikosti osázené plochy před krizí, to víte, zdevastovaní vinaři neměli dost peněz. Ale i s tím málem položili základ kvalitních vín později označovaných ze zákona jako apelace.

Ne nadarmo se říká, že každá válka či katastrofa přináší pokrok. Sama jsem viděla, že jen ten, kdo si sáhne na dno, dokáže naplnit důležitá a riskantní rozhodnutí. A u nás v Bandol navíc platilo, že kdo vyhraje první, vyhraje dvakrát. Vinaři z ostatních regionů nevěřili, že pohroma je tak závažná, a snažili se zlo odvrátit nejrůznějšími zoufalými pokusy, které dnes vzbuzují úsměv. Na rozdíl od mých vinařů nenašli odvahu na „vabank“ řešení a stále se pokoušeli ve vinicích uchovat mé zubožené sestřenice.

Zkrátka, měla jsem více než půl století náskok před ostatními. A díky mně si mohli moji nadřízení zapsat roku 1941 do kroniky apelaci.