Odmítl Jean Louis Trintignant účast na Karlovarském festivalu kvůli svým vinicím?
„Být hercem není ideální hledání rovnováhy. Člověk je šťastnější jako zahradník… ale za to vás mnohem méně platí. Přitom práce zahradníka je stejně tak důležitá jako práce herce. Mám raději dobrého zahradníka než průměrného herce.“
„Žádný festival nemá přesná kritéria pro oceňování uměleckých výkonů. Festivaly dělají z herců – kolegů konkurenty a nepřátele. Z jednoho se přes noc stane větší umělec, než je ten druhý a mnohdy to není otázka uměleckého výkonu, ale komerce.“
Jean Louis Trintignant je jeden z nejvýznamnějších francouzských herců. Jeho hvězda zářila nejvíce v šedesátých a sedmdesátých letech. Za svou hereckou kariéru natočil 130 filmů. Dvakrát dostal cenu za nejlepší herecký výkon – na festivalech v Cannes (1967) a Berlíně (1968). Od osmdesátého roku žije na venkově v jihofrancouzském Colias se svou ženou Marianne, automobilovou šampionkou. Má nejen velký dům a zahradu, ale také vinařství. Nemá rád publicitu a většinu nabídek na natáčení odmítá. Po celý jeho život ho doprovázejí tři vášně: poezie, víno a automobilový sport. Tento rozhovor jsem pořídil v roce 2007. Časový odstup na jeho aktuálnosti nic neubral.
Málokdo o vás ví, že žijete na venkově.
Já jsem se v tomto kraji nedaleko Orange narodil a vlastně ho nikdy neopustil. V Aix-en-Provence jsem začal studovat práva, ale pak jsem se zamiloval do divadla a navštěvoval školy herectví v Paříži. Bydlel jsem v podnájmu a později, když jsem točil nebo měl angažmá v divadle, v hotelu. Nikdy jsem se tam necítil dobře. Nebavilo mě tam žít. Zpočátku jsem nadšeně navštěvoval galerie, přátele, divadla, ale pak mne to přestalo bavit a tak jsem seděl zavřený v pokoji. Alespoň jsem hodně četl a pracoval na svých rolích. Vadí mi ta tendence Pařížanů hrát si na inteligentnější než ve skutečnosti jsou. Mám rád venkovany. Jsou upřímní a póza sebejistoty je jim cizí. Proto žiji na venkově.
A ve svém rodném kraji jste koupil vinice… vždycky jste měl rád víno?
Ne, když jsem byl mladý, byl jsem jen průměrný konzument, neměl jsem ho moc rád, to přišlo později. Asi to mám po rodičích. Můj otec měl vinice a jednu dobu se vinařství intenzivně věnoval. Můj děda byl velkým vinařem po celý život. Tady v údolí Rhony, v Sainte Cecile les Vignes poblíž Cairanne. Dříve jsem zdejší víno (Cotes du Rhone) nikdy nevyhledával. Dával jsem přednost Bordeaux. Vlastně jsem objevil víno díky Bordeaux… a uvědomil si, že existují i jiné apelace, například burgundské. A poté objevil i další vína – to bylo v době, kdy byla ta burgundská špatná. A tak jsem se oklikou dostal k vínu rodného kraje. Za poslední roky udělala rhonská vína velký pokrok. Mnohem větší než vína z oblasti Burgundska či Bordeaux. Neznamená to ale, že kvalita Bordeaux klesla, to ne, ale ne všichni tamější vinaři dělají skutečně kvalitní víno.
Čím jsou zdejší vína charakteristická?
V chutích jsou bohatší a různorodější. Jsou v nich rozmanité ovocné tóny a to mně vyhovuje. Víno není tak unifikované a dřevnaté jako Bordeaux. A není tak drahé. Když chceš koupit dražší láhev, nespleteš se, což se u Bordeaux může stát. Víno tady dobře snáší dřevo díky Syrah. Spolu s Grenache jsou to dvě nejdůležitější odrůdy pro celou jižní Rhonu. Nikde jinde nejsou tolik důležité. Tady, v Midi, tj. na západ od Rhony, převládá v cuvé Syrah nad Grenache. Na druhé straně řeky zase vládne Grenache.
Kdy jste začal být skutečným vinařem?
Mí přátelé, Claudie a Bertrand Cortelliniovi, měli tady v Colias vinice v nájmu od vinařského družstva a podíleli na výrobě vína. Zkrátka družstevní vinaři. Když družstvo nabídlo vinice k prodeji, koupili 23 hektarů. Bertrand mi pak říká „poslyš Jean Lousi, je tam ještě pět hektarů na prodej, nechceš mít svůj vinohrad?“ no a já chtěl. A tak se ze mne stal opravdový vinař.
V čem spočívá vaše práce vinaře, pracujete na vinici?
Ne, na to už jsem trochu starý. A ty svoje hektary ani nemáme přesně rozděleny. Uděláme víno a moje je pak adekvátní množství. Můj díl práce je spíš ve výrobě. Máme jednoho výborného enologa, Yanna Rohela, který na naše vína dohlíží. Ale na tvorbě cuvé spolupracujeme všichni. Děláme slepé degustace – nejedná se jen o asambláže různých odrůd, ale i různých parcel jedné odrůdy. Víte, tady na jihu mají vinaři většinou jen malé parcely na různých místech. Našich 28 hektarů je například rozděleno na 15 parcel. Největší mají téměř dva hektary, ty malé sotva hektar. Ochutnáváme naslepo ze všech těch maličkých políček a pak posuzujeme – tak tady tohle jde dobře s tou parcelou z druhé strany kopce… a ve většině případů se všichni shodneme na tom, ze kterých parcel uděláme asambláž. Nejprve ze stejné odrůdy, pak z různých odrůd. Ta souhra mě fascinuje. Bertrand mi říká, že mu vždycky dobře poradím, jak má udělat víno. Já jemu zase, že bez jeho připomínek bych nebyl dobrý herec.
Není vám líto, že vaši kolegové-herci, například Gérard Depardieu jsou daleko slavnější vinaři než vy?
Když jsme deseti lety začínali, určitě by byl rozjezd společného podnikání díky známému jménu snadnější. Ale to jsme nechtěli. Zásadně dodržujeme jedno pravidlo: nejprve kvalitní víno, a až poté můžeme dodat: ano, to je víno z vinic Jean Louise Trintignanta. Chci být na své víno hrdý. Jsem vinař a ne obchodní značka. Takže líto mi to není. Tím ovšem nechci říct, že mí kolegové nedělají dobré víno!
Vaše vinařství je ale spojeno ještě s jednou osobností francouzského filmu…
Ano, v roce 1989 jsem hrál postavu Holma ve filmu Bunker Palace Hotel. Je to sci-fi. Byl to první film známého francouzského kreslíře Enki Bilala. Proslavil se svými komiksy po celém světě. A já ho požádal, jestli by nám navrhl vinětu. Chtěli jsme něco živého, něco, co vyjadřuje pohyb, rozlet. A tak máme od Enkiho na všech vinětách orla s napřaženými křídly. Mimochodem, Enki je původem z bývalé Jugoslávie a jeho matka je Češka. Tak vidíte, na našem víně je také malá česká stopa…
To ale není všechno, název vašeho vinařství také souvisí s filmem…
Ano, Garance je jméno hrdinky filmu Marcela Carné Děti ráje z roku 1945. Hrála ji slavná francouzská herečka Arletty. Garance je i jméno rostliny (česky mořena), jejíž kořeny obsahují červený pigment, který se používal pro výrobu barviva na látky a tkaniny. Tato průmyslová plodina se dřív pěstovala právě na místech, kde se dnes rozkládají naše vinice. A protože kdesi ve Francii už jedno vinařství název Garance má, přidali jsme slovo rouge. Tedy Rouge Garance.
Jakou metodou víno vyrábíte?
Přírodní. Jde ale spíš o filozofii než o přesně stanovené technologické postupy. Na konci je stejně zase láhev, která se vypije… Zásadou je osobní kontakt člověka a rostliny. Půdu kolem může klidně obdělat stroj, ale révy a hroznů se vinař dotýká jen rukama, aby tak předal vínu svou sílu, duši i charakter. Ve vinařství pak platí pravidlo co nejmenších zásahů do procesu kvašení a dalšího zpracování, aby mělo víno co nejblíže k hroznům, ze kterých se narodilo. Víno se nefiltruje a nečeří. Na dně láhve vám pak možná zůstane mírný přírodní kal, ten ale nijak nesouvisí s nekvalitou. Nenutíme víno ani k tomu, aby co nejrychleji zrálo. Platí to pro sudy i pro tanky, a tak lahvujeme nejdřív v březnu. Nedočkavý zákazník holt musí počkat. Trochu síry se ale přidat musí. Ale jen pro ochranu před stresem. Víno zrozené v sudu ve společenství mnoha hektolitrů, přece jen dostane šok, když ho najednou zavřete do úzké lahve.
Máte vinařství, dům a zahradu, cítíte se být pořád hercem?
Už jsem jednou řekl, že pro hledání životní rovnováhy není herecké povolání ideální. Šťastněji se člověk cítí jako zahradník, ale za to zase nedostane moc peněz. Řekl jsem to sice žertem, ale je to pravda. A je to velká nespravedlnost, protože práce zahradníka je stejně tak důležitá jako herce. Mám raději dobrého zahradníka než průměrného herce.
A vy se cítíte být víc zahradník nebo herec?
Jsem obojí. Když jsem tady a pracuji na zahradě, přemýšlím o herectví. Myslím, že člověk je lepším hercem, když má rád přírodu. A je lepším zahradníkem, když má rád poezii. Ostatně zahradník a básník mají k sobě hodně blízko. Víte, co řekl Sigmund Freud ke konci života? „Celý život jsem se mýlil. Jediná důležitá věc na světě je zahradničení.“
Freud se narodil na Moravě, víte to?
Ne… ale vy jste přece říkal, že bydlíte na Moravě, ne?… Nejste rodina?
Je ve víně poezie?
Ano, myslím, že víno a poezie mají hodně společného. Víno vypovídá ve zkratce o stavu duše vinaře. Jedním douškem poznáte, jaký je to člověk. A verše, to je hudba slov, zhuštěné psaní, schopnost říct jedním slovem to, co by romanopisec vyjádřil celou stránkou.
Jste dobrým zahradníkem, protože milujete poezii?
To nevím, ale snažím se milovat obojí. Jako kluk jsem hltal Jacquese Préverta a ta jeho lehká poezie mně otevřela dveře k Rimbaudovi, Verlainovi, Apollinairovi i Aragonovi. Studoval jsem je a nahrával jsem jejich verše i sám pro sebe. Ještě s mou dcerou Marií jsme nastudovali Apollinairovy Básně pro Lou. Dnes mám v repertoáru poetické pásmo s názvem Apollinaire. Jsem na jevišti sám jen se dvěma hudebníky. Vycházím z jeho sbírek Alkoholy a Básně pro Lou. S představením Aragonových básní Valčík na rozloučenou jsem hrál i v zahraničí. V Itálii či v Anglii.
Recitoval jste francouzsky? Je o vás přece známo, že anglicky neumíte…
Všechna poetická představení jsou ve francouzštině. Jsem přesvědčen, že překladem poezie ztrácí smysl. Neměla by se překládat. Je příliš citlivá. Slova jsou velmi přesně zasazená a jejich význam do jiného jazyka přenést nelze. Zkoušel jsem číst cizí básníky, ale vždycky jsem byl zklamaný. Například Shakespearovy Sonety. Jsou sice opatřeny vynikajícím překladem, ale ztrácejí kouzlo. Rád bych si přečetl i nějaké české básníky, ale nic by mi to neřeklo. Což ovšem neznamená, že čeští autoři nejsou vynikajícími umělci.
Nabídku na roli ve filmu byste přijal? 
Ne, film je pro mne uzavřená kapitola.
Ale v roce 2001 jste řekl, že je s filmováním konec a přesto jste rok na to ještě natočil film Janis a John.
Ano, ale to bylo kvůli Marii. Hrál jsem s ní. A kvůli ní. Ale to bylo opravdu naposledy. (Ukázalo, že naposledy to nebylo. J.L.T. natočil ještě film Láska, který proběhl i v našich kinech).
Co bylo nejtěžší v počátcích vaší kariéry?
Zvítězit nad svou ostýchavostí. Dodnes nevím, jestli se mi to podařilo. Plachost je můj trvalý nedostatek. Když jsem začínal, hrával jsem se sklopenou hlavou. Styděl jsem se před kolegy. Musel jsem překonávání plachosti trénovat – chodil jsem do divadelní školy. A stejně mně profesoři říkali, že ze mne nikdy nebude dobrý herec. Ale já strašně chtěl hrát. Moc jsem divadlo miloval.
Vaší velkou vášní je automobilový sport. Není to v rozporu s vaší plachostí a citlivou duší umělce, který miluje poezii?
Myslím, že ne, ale po pravdě řečeno, nevím. Takhle se na to nedívám. Lásku k motorům v sobě mám už od mládí. Tehdy mne velmi ovlivnil můj strýc Maurice Trintignant. Byl to pro mne velký vzor. V roce 1954 vyhrál 24 hodin Le Mans na Bugatti a o rok později jako první Francouz závod formule 1 v Monaku na Ferrari. Měl přezdívku „Řidič gentleman“. Já jsem nikdy nedosáhl ani zlomku jeho úrovně. Také jsem jezdil Le Mans a jiné okruhy i rallye. Rallye Monte Carlo jsem absolvoval sedmkrát, ale nikdy jsem nebyl lepší než dvacátý. Na jedné rallye jsem také poznal mou ženu Marianne. Občas jsme spolu jezdili i v posádce. Mezi námi je ovšem rozdíl. Já jel vždy trochu nad své možnosti a ona pod. Přesto je mnohem lepší. Zkrátka profesionál. Dodnes umírá strachem, když řídím já.
Jaké máte auto dnes?
Mám jich několik. Pět nebo šest? Miluji všechny automobily. Rychlé i rodinné, užitkové i závodní. Pozorně sleduji nové typy a vůbec všechny novinky. Tuto vášeň máme s Marianne společnou. Zrovna před týdnem mě nadchlo tady to kolo na elektrický pohon. Ujede asi čtyřicet kilometrů a pak se musí pár hodin nabíjet.
Vášnivě jste závodil a přesto prohlásil, že jezdit dokola na okruhu je velmi neužitečné.
Ovšem, bylo to velmi neužitečné pro mě! Profesionálové – mistři ve svém oboru by tohle nikdy nemohli říct! Pro ně to neužitečné není.
Co je pro vás neužitečné – je to něco, bez čeho se člověk v životě obejde? Třeba víno?
Ne, víno ne. Víno je opravdová součást života, kultury. Dává radost a tu člověk pro život potřebuje. S vínem roste kvalita života, víno má velkou zásluhu na dobrých vztazích mezi lidmi. Neznamená to ovšem, že byste se musel opíjet. Z vína se vlastně ani opít nejde.
Dělal jste kromě automobilismu ještě nějaký sport?
Závodně jsem plaval. Vyhrál jsem univerzitní mistrovství Francie. A byl jsem první i na přeboru Provence na 1500 metrů. Plaval jsem volný způsob.
Nezdá se vám nespravedlivé, když sportovec vydělává mnohem víc peněz než herec nebo lékař?
Nezdá. Všechno, co člověk dělá, musí dělat pořádně. Anebo jak nejlíp umí. Pokud tomu tak je, není žádná hanba, když je za to zaplacen. Když hraji dobře fotbal a jsem nejlepší, musím taky brát nejvíc peněz. Jestli jsem nejlepší elektrikář, měl bych být také nejlépe placený elektrikář. Takový člověk je mnohem důležitější než prezident.
Než Jacques Chirac?
Chirac určitě není dobrý elektrikář…
Byl jste na vojně?
Bohužel ano a dodnes mám trauma. Část vojny jsem si odsloužil v Alžírsku. Byla tam tehdy válka. Byly to pro mne hrozné časy. Bylo mi 25 let – měl jsem odklad, protože jsem studoval práva – ostatním povolancům bylo dvacet. Těch pět let dělá v tom věku hodně – nebyl jsem tak poslušný jako oni. Byl jsem rebel a neustále seděl ve vězení. Jediná věc, která mne z Alžírska mohla dostat, byla bílkovina v moči. Na radu jednoho spřízněného lékaře jsem den před vyšetřením snědl čtyřicet vajec a vypil půl litru whisky. Pomohlo to. Z Alžírska jsem ze zdravotních důvodů odjel, ale dodnes mám v moči bílkovinu. Ale bílkovina v moči je pořád lepší než válka.
Tehdy jste chodil s Brigitte Bardot, stýskalo se vám?
Ovšemže ano, to k lásce patří. Bylo to takové normální stýskání, nic vážného. Jako herečka nebyla nic moc, ale vše vynahrazovala svou inteligencí a krásou. Ona se hvězdou stát nechtěla, to chtěl Roger Vadim. Neměli jsme normální vztah. Pořád ji pronásledovali fotografové. Neměli jsme vlastně ani čas na to, abychom spolu normálně chodili. Ale o tom už mluvit nechci.
Uznáváte instituci filmových festivalů?
Toleruji je, jako spoustu jiných zbytečných věcí. Žádný festival totiž nemá přesná kriteria pro oceňování uměleckých výkonů. Festivaly dělají z herců – kolegů konkurenty a nepřátele. Z jednoho se přes noc stane větší umělec, než je ten druhý a mnohdy to není otázka uměleckého výkonu, ale komerce. Čím víc peněz do filmu dáte, tím větší máte naději na úspěch.
Přijal byste pozvání na festival?
Ne. Já odmítám publicitu. Už mám věk na to, abych odmítl aniž by to někdo považoval za pózu. Když jsem byl mladší a byl součástí filmové mašinérie, bylo to něco jiného. Dnes už nepatřím do systému. Nemám důvod někam jezdit.
Ale vždyť jste natočil 130 filmů, takže jste součástí světové kinematografie, ne?
Ale to přece vůbec není zajímavé! Mé zaměstnání bylo točit filmy a vybírat si role v nich a ne jezdit po světě a prezentovat je. To je práce pro někoho jiného. Já nikdy neměl ambice stát se slavným. Možná to tak vypadá právě kvůli tomu, že jsem natočil tolik filmů…
Ale pozvání na festival to je přece pocta, to nemá s ambicemi nic společného! Ty filmy jsou vaše dílo a pozvání je ocenění vaší práce. Vždyť zahradník by byl také rád, kdyby ho někdo za jeho zahradu pochválil!
Já přece pochvalu neodmítám! Moje práce mi přinášela velkou radost. Ale mluvit o ní a nějak ji oceňovat, to už se mnou nemá nic společného. Není to pro mne zajímavé. Nechávám to lidem, kteří jsou mnohem vzdělanější než herci. Jistě, každý je rád, když jeho práci pochválí, ale herec je přece oceňován i nad rámec peněz. Pozná mnoho přátel, prostředí, žije pestrý život… a to přece stačí. To „navíc“ mi vždycky vadilo. O hercích se příliš mnoho mluví. Podle mne úplně zbytečně. Víte, než Jules Renard umřel, tak se ho ptali, jestli mohou nad jeho hrobem pronést řeč. Odpověděl: „Mluvte, chcete-li. Já vám odpovídat nebudu.“
Ke konci rozhovoru konečně opatrně předkládám Jean-Louisovi zvací dopis na Karlovarský festival od tehdejší umělecké ředitelky Evy Zaoralové. Mimo jiné je v něm zmínka o tom, že by se s Jeanem-Louisem rád setkal Václav Havel.
„Pana Havla si velmi vážím. Setkám se s ním velmi rád. Ale to by musel přijet sem, na jih Francie. Já byl na filmovém festivalu naposledy v roce 1967 v Cannes…“
