Pražská vinice Salabka – první letošní víno svatého Martina

Francie má Beaujolais nouveau, u nás máme Svatomartinské víno. Jako každý rok jsem nevěděl, kam dřív – díky mému jménu jsem těch pozvánek obdržel opravdu povícero. Zvolil jsem Salabku v Praze-Tróji. Chtěl jsem okusit víno v místě, kde se narodilo a kde bydlí. Víno, které nikam necestovalo a v klidu  čeká, až přijdete vy za ním. Přišlo nás víc, samozřejmě, a to hned po ránu. Svatomartinské se totiž otevírá 11. 11. v 11 hodin a 11 minut. Na pití vína je to brzy, na degustaci však nikoli. Nakonec, jedenáctá dopoledne je pro chutnání vína oblíbená i ve Francii – chuťové buňky jsou prý v tuto hodinu nejotevřenější. V nádherných prostorách nové restaurace Salabka respektive v degustačním sklípku (opravdu se mi nechce používat výraz vinný showroom) na pozvané hosty čekala čtyři vína. Tím prvním byl Muškát moravský. Přiznám se, že k muškátu vždy přičichávám opatrně – aroma těchto vín je mnohdy dost vlezlá. Nikoli však v tomto případě. Jemný muškátový odér doprovázela odpovídající chuť, víno mne pohladilo po jazyku a pošimralo na patře. Překvapila mne vyváženost a téměř nesnesitelná lehkost pití. Druhým bílým vínem byla „milerka“, tedy Müller Thurgau. Tato raná odrůda obvykle trpí nedostatkem kyselin, tato svatomartinská jich však měla až moc. Muškát se mi líbil víc. V růžovém provedení na mne dále čekal Pinot noir. Poválel jsem opatrně po jazyku a dříve než jsem stačil k půnebí tisknout, vyloudily mé hlasivky jakési tlumené citoslovce obdivu. Růžovým vínům se komplimenty moc neskládají. Já ho složím – krásné, svěží víno hodné vlahých baboletních  večerů. A nakonec červené Svatovavřinecké. Přiznám se, na mne až moc svěží a čerstvé kyselinky. Nicméně, tuto odrůdu bychom si měli hýčkat a udělat z ní naše národní stříbro. Její nejasný původ je sice ve Francii, ale ona se ze Saint Laurent přejmenovala na svatého Vavřince a usadila se u nás. A na Salabce se jí dobře daří, protože vinaři tady ctí terroir – pěstují odrůdy, které sem patří. Stejně jako Pinot noir, která tady rostla prý už dávno před tím, než ji do Prahy přivezl Karel IV. Takže – svatomartinskému Svatovavřineckému dám čtrnáct dní na odpočinek a jestli nám to babí léto do té doby vydrží, dám si ho na balkoně u Krčského lesíka. A nezapomenu ani na Pinot. Ten salabkový nesvatomartinský je vyhlášený.

Mimochodem, přesvědčte se sami. Restaurant Salabka nabízí po celou sezonu nejen svá skvělá vína, ale i „Sluneční kuchyni“. Na talíři ucítíte slunce, vůně a chutě slunce francouzského Provence. A proč mluvím o francouzském středomoří uprostřed pražské vinice? Protože zdejší domorodá vína doporučuje   Guillaume Lahournat. Ano, je to strážce sklepa neboli sommelier. A ke sluneční kuchyni vám vybere to pravé „salabkové“ víno. Nakonec, kdo nevěří, ať tam běží…