Toskánsko na víně…a na kole II.

Obraz druhý

Všechno co existuje, v minulosti už existovalo v jiné podobě, pod jiným jménem a na jiném místě.

Francesco Guicciardini

Z oken kamenného domu, který se stal na týden naším domovem, vidíme v dálce na obzoru věže snad nejfotografovanějšího místa v Toskánsku – San Gimignano. Středověký Manhattan. Jeho čtrnáct věží působí velmi impozantně, a to jich prosím bylo kdysi sedmdesát! V období renesance v nich bydlely ty nejbohatší rodiny – mezi sebou tehdy válčily nejen města, ale i šlechtické rody, a tak bylo dobrým zvykem vybudovat rodinné sídlo jako obytnou pevnost. San Gimignano bývalo oblíbenou zastávkou na cestě ze severní Evropy do Říma. Pak ale obchodníci změnili trasu a město navíc postihl mor. Proto je dnes zakonzervováno ve své středověké podobě.      ———————————————————————————————————————————————-

Návršní městečko sice bylo na dohled, jenže než jsme tam došlapali, museli jsme překonat několik ostrých kopečků. Nejprve jsme prudce vystoupali do Gambassi a po slastném sjezdu se tahle sinusoida ještě párkrát opakovala. To, že jsme projížděli místy, kterými už v 8. století putovali poutníci do Říma po silnici „Via Francigena“ (Franská silnice), nám námahu vůbec neulehčilo. Ale jak už to bývá, trochu psychické úlevy nám přinesl pohled na utrpení jiných. Připletli jsme se totiž do nějakého dálkového silničního běhu. Běžci byli evidentně daleko více vyčerpaní než my, což nám škodolibě dodalo sílu zdolat spolu s nimi závěrečné stoupání na náměstí Piazza della Cisterna. Z obytných věží na nás dýchala renesanční historie – nakonec, celé město je od roku 1990 pod ochranou UNESCO a je i zahrnuto v cestovním programu pro japonské turisty, který se jmenuje „Evropa za 14 dní“. Popíjeli jsme trochu osvěžujícího poledního vína a pozorovali nejen architektonickou krásu a dobíhající závodníky, ale i účastníky onoho japonského programu. Dálnovýchodní turisté byli okouzleni renesančními věžemi stejně jako vyčerpanými maratónci. Pak ovšem zahlédli nás a jejich fotovášeň gradovala. No, nevím. Nezdá se mi, že by naše cyklistické dresy připomínaly tradiční toskánské kroje.…

Do Certalda už silnice vedla přece jen více z kopce. Jenže historický střed města je, jak jinak, zase nahoře. A tak někteří už sesedli a do krátkého, ale prudkého svahu svá kola vytlačili. Renesanční stavby v historickém centru jsou postaveny z pálených cihel a hlavní ulice je nezvykle rovná, dlouhá a hlavně široká. A právě tady v jednom z majestátných domů žil v letech 1348 až 1375 Giovanni Boccaccio. Je pohřben ve zdejším kostele a v jeho sídle je dnes institut zabývající se studiem jeho díla.               

Z Certalda do Ulignana vede silnice podél řeky Elsa. Byla to snad jediná krátká etapa bez kopců, a tak jsme si vychutnávali vůni dozrávajících hroznů a tu zvláštní směsici zvuků, které uslyšíte jen v září, kdy na vinicích pracují sběrači. Dorazili jsme do nejstarší usedlosti v Toskánsku. Castello Cusona. Jeho zakládací listina se datuje roku 994. O několik století později tady jeden z toskánských  šlechtických rodů Guicciardini založil vinařství. Jeho mottem také je „Víno pro šlechtu“ a majitel, Girolamo Guicciardini, poslední mužský potomek dynastie Strozzi, vlastní nejen nejstarší hrad, ale i nejlepší vinice v oblasti. Prince jsme nezastihli, zato nás přivítala princezna- jeho dcera Natalia. Provedla nás vinařstvím, ukázala nám veškeré historické vinařské nástroje včetně vůbec prvního traktoru, který byl vyroben firmou Fiat v roce 1911 a který její dědeček Francesco dostal darem. On byl totiž tehdy ministrem zemědělství a traktorem měl otestovat, zda rolníkům ulehčí práce na poli. Natalia ovládá pět jazyků, učila se balet u Rudolfa Nurejeva v tehdejším Leningradě … totiž: „Přijela jsem studovat do Leningradu a odjížděla z Petrohradu.“ Tak je asi jasné, ve které době tam působila. Stala se baletkou a poté i herečkou, kterou je dodnes. Natočila filmy s Albertem Sordim a Claudem Lelouchem. Ale vínu se na rodinné usedlosti věnuje paralelně – má na starosti zahraniční obchod. Natalia má ještě sestru Irinu – ta se jmenuje po mamince, která je ruského původu. Obě jejich výsosti se teď plně oddávají umění vína, protože je to stará rodinná tradice. Jejich víno prý popíjeli už Dante a Boccaccio. Nakonec, ten to z Certalda měl jen pár kroků. Žel, poklidnou rodinnou vinařskou idylku zničil v únoru roku 2007 jistý Domenico Salvini, genealog florentinských rodů. Léta letoucí se hrabal v rodokmenu šlechtické rodiny Strozziů, která byla po staletí velkým konkurentem známějších Medici. A když se pak vynořil z archivů, tváře měl bledé a ruce se mu třásly poněkud více než jeho hlas, kterým nesrozumitelně zamumlal: Děvčata, vy jste pravnučky paní Gioccondové, křestním jménem Lisy, a to v patnácté generaci. Domenico Salvini je si tímto zjištěním, které má notářsky potvrzeno, naprosto jist. Jejich „patnáctá“ prababička porodila dva syny a jednu dceru. A právě od nich pan Salvini potomky v přímé linii sledoval až do 17.století. Potom vypátral další rody až k rodině Bombicci – Pontelli. No a nakonec ustanovil Natálii a Irině babičku ze spojitosti hraběnky Marie Luisy Guicciardini rozené Bombici-Pontelli, dědičce archivů Mozziů, Garbů a Giocondů.

No, jak se tak dívám na Natalii, krása žen po přeslici v tom rodě zůstala. Prababička musela být fakt kočka-nakonec její záhadný úsměv zná celý svět. Ale není jediná, kdo z předků sester Strozzi visí někde na stěně. Ve Versailles v galerii bitev je zobrazen praděda Piero Strozzi, maršál Francie, a ve Florencii už pravý děda bez předpon Francesco Guiccardini, to byl zase ministr.

Ale pardon, dlužím vám, co jsme vlastně s Natálií degustovali. Mně docela líbilo bílé víno. Čistá místní odrůda Vernaccia. Natalia nám tvrdila, že jsme jedni z prvních, kteří toto víno pijí v jeho renesanční podobě. V roce 1933 byly nahrazeny typické lahve za modernější a Vernaccia pak už prý nemělo takový šmrnc. Natalia pak sama iniciovala návrat k původním lahvím a víno si vzala za své. Proto se jmenuje Vernaccia 1933 a to víno je fakt její. Alespoň to tvrdí. A ještě se musím zmínit o červeném Millani uvedeném na trh v roce 1994, kdy usedlost Cusona oslavila tisícileté narozeniny. Je vyrobeno z tradičních odrůd používaných pro Chianti. Když jsem do sklenice zabořil nos, ocitl jsem se na louce s rozkvetlými fialkami, a když jsem poprvé usrkl, z druhé strany nosu mi zavoněla vanilka.

———————————————————————————————–