Mourvedre

Jmenuji se Mourvedre a můj současný domov je na břehu moře na jihu Francie poblíž Marseille. Moji prarodiče se narodili v Katalánsku, kde poblíž Valencie leží město Murviedro, které mi dalo jméno. Často mi říkali i Mataro, podle jiného města u Barcelony. Moji předkové tam žijí ve velkých komunitách, ale já se s nimi nestýkám. Mým domovem se už dávno stala Francie. Zabydlela jsem se na svazích obrácených k moři, zády ke studenému severnímu větru mistralu. Révu tady začali pěstovat už kdysi dávno iónští kolonizátoři, hned poté, co založili svou osadu Massalia. Jenže to jsem ještě nebyla na světě. V 6.století před Kristem to vlastně bylo první místo na evropské straně středozemního moře, kde se začala réva vysazovat. Dnes mi všichni říkají Bandol. A říkají tak i mým příbuzným. Mourvedre  je mé křestní jméno. 

Někdy je mi líto, že na mne pokřikují jen příjmením. Znáte to. Křestním vám říkají jen přátelé, kteří vědí, co jste zač. Mými nerozlučnými kamarádkami jsou Grenache a Cinsault. S nimi jsem vyrůstala a s nimi jsem prožila ty nejhorší chvíle mého života. Byly jsme jako trojčata, a vlastně pořád jsme.

Říkají o mě, že jsem se nejvíc zasloužila o slávu jména Bandol. Mám totiž výrazné třísloviny, které berou sílu ze zdejších vápenných svahů. A právě díky nim mám schopnost stárnout a být tím pádem hezčí a hezčí, což se tady na jihu jen tak nevidí. Díky tomu jsem se stala už v 18.století velmi žádanou v celé Evropě. Vozili mne do světa ve velkých sudech označených písmenem B. Byla jsem hrdá na to, že jsem tehdy dosáhla ročního výnosu 60 tisíc hektolitrů.

            Jenže pak přišla tragedie. S americkými rostlinami k nám doputovala taková malá žlutá mšička. Bylo to v roce 1864. Nazvali ji révokaz neboli fyloxera a já dlouho netušila, jak moc mi změní život. Bylo to, jakoby se na vás lidech usídlily štěnice a každý den z vás pomalu vysávaly krev. Fyloxera se navíc rozmnožovala v mých kořenech a i když se mě můj pán snažil léčit, nic nepomáhalo. Všichni jsme chátrali. Před její invazí byla v Bandol cena jednoho hektaru vinice 3 tisíce franků. V roce 1884 klesla na 600 franků. A to byl prodej vína pro většinu obyvatel jediným zdrojem příjmů! Odnesli to i řemeslníci, nejvíc bednáři. A přitom to byla nejlépe placená profese. Bednářský dělník měl větší plat než zedník. Teď zavírají jednu dílnu za druhou, odcházejí z domova a hledají práci v Toulonu a Marseille. A s láskou vzpomínají na své kdysi největší nepřátele červotoče. Ti sice jsou sice nepříjemní, ale když sežrali nějaký ten sud, znamenalo to další zakázky. A hlavně, člověk aspoň věděl, jak se proti nim bránit… Zhroutil se i námořní obchod. Na začátku století kotvilo v Bandol průběžně kolem osmi plavidel. Jenže před tím to bylo kolem stovky. Dokonce klesl i počet obyvatel. V roce 1880 vinice v Bandol přestaly existovat. Tedy za pouhých 16 let od vypuknutí invaze té malé žluté mrchy.

          Někteří bandolští vinaři se ale nevzdávali. Odmítli mne opustit a v tom samém roce 1880 znovu osázeli tři hektary. Řekne se to jednoduše: osázeli – ale jak osázeli! Jako nikdy nikdo před tím. Francouzské odrůdy  naroubovali na americké odnože! Čert ví, kdo jim poradil, že právě ty by mohly fyloxeře odolat. Každopádně to považovali za dobrý nápad, což se později ukázalo být velmi pokrokové. Čtyři roky se pak na mne chodili s obavami dívat, zda vydržím, a pak do toho šli naplno. Plni nadějí osázeli 15 hektarů. Mšice, potvora jedna, nikde. V roce 1900 mi pak dali 80 hektarů. Pořád ještě to mělo daleko do velikosti osázené plochy před krizí, to víte, zdevastovaní vinaři neměli dost peněz. Ale i s tím málem položili základ kvalitních vín později označovaných ze zákona jako apelace.

            Ne nadarmo se říká, že každá válka či katastrofa přináší pokrok. Sama jsem viděla, že jen ten, kdo si sáhne na dno, dokáže naplnit důležitá a riskantní rozhodnutí. A u nás v Bandol navíc platilo, že kdo vyhraje první, vyhraje dvakrát. Vinaři z ostatních regionů se totiž nesetkali s tak rychlým průběhem zkázy. Nevěřili, že pohroma je tak závažná, a snažili se zlo odvrátit nejrůznějšími zoufalými pokusy, které dnes vzbuzují úsměv. Na rozdíl od mých vinařů nenašli odvahu na „vabank“ řešení a stále se pokoušeli ve vinicích uchovat mé zubožené sestřenice. A říkali – nebojte, vždyť jsme si přece už v roce 1852 hravě poradili s padlí révovým! A tak jeden abbé v Touraine vynalezl jakési verdunské obojky –  colliers de Verdun. Byly to tvárnice z vápence a kafru ve tvaru kříže. Do nich se sevřelo hrdlo kořenu révy a mšičku to mělo zadusit. Bohužel nezadusilo. Tak trochu mi to připomíná scénu z filmu Na samotě u lesa. Tříska se Svěrákem tam chytili blechu a namísto aby ji rozdrtili prsty, položili ji jemně do lavoru s vodou: „Dvě, tři tempa a utopí se…“ Možná se pan Svěrák skutečně inspiroval bojem proti fyloxeře, protože  jediným způsobem, jak se té potvory zbavit, bylo  zaplavit vinice během zimy deseticentimetrovou vrstvou vody. Vinaři sice správně odhadli, že ten hmyz neumí plavat, ale neměli zase tolik vody. A tam, kde ji měli, to dlouhodobě problém stejně nevyřešilo. Anebo ten postřik sirouhlíkem. Velké náklady, malý efekt. Jako u zaplavování. Úplně na nic bylo i pačokování tekutými insekticidy během zimy. Vinaři naivně věřili, že když zničí zimní vajíčka mšice, zamezí jí v rozmnožování. Jenže to neznali její složitý reprodukční cyklus.

               A právě ten musíte znát, abyste mne mohli uzdravit. Páni doktoři přišli na to, že vývojový cyklus fyloxery probíhá úplně jinak na amerických keřích než na evropském druhu vitis vinifera. Tak se totiž jmenuje mé rozvětvené příbuzenstvo.

Zkrátka, měla jsem více než půl století náskok před ostatními. A díky mně si mohli moji nadřízení zapsat roku 1941 do kroniky apelaci. Měla jsem prosím výsadní postavení: ve všech cuvé minimálně 50%. Kamarádky mi trochu záviděly, ale já jim to pak vysvětlila. Mohla jsem totiž mít jen 40 hektolitrů na hektar. Další daní za úspěch bylo to, že jsem mohla být použita na víno až po osmé sklizni z mladých keřů. A stejně mě pak zavírali na 18 měsíců do sudu…. Já, která vždycky trpěla klaustrofobií…. Ale dobrá, chápu. Dozrávám přece extrémně pozdě, takže mi nezbývá než být vděčná za takovou trpělivost. Jenže abych opravdu dozrála, musejí mne pečlivě prořezávat. Já totiž miluji sluníčko. Kdyby to neudělali, byla bych i přes 3 tisíce hodin slunečního svitu ročně nepoužitelná. Neměla bych 12,5 % objemu alkoholu a nikdo by mne nechtěl.

A víte, co o mě říkají? Prý mám ovocný dech připomínající ostružiny. A jsem peprná a živočišná. Ale jen prvních osm let. Pak jsem zralá, chtivá a  sexy. Voním jako žena oblečená do kůže, jsem kořeněná, lehce posypaná lékořicí a v noci jsme sladká jako mucholapka. To se pak po mně můžou chlapi utlouct. Jeden z nich o mně dokonce napsal povídku a dal ji na web Vino.tk.  To je, co?

Martin Severa