Appellation Tour d’Alsace controlée
Když slyšíte název Alsasko, možná se vám hned vybaví další slovo: Lotrinsko. Ale není to, jak si myslíte. Alsasko, to je nejmenší francouzský region dvou departementů (Bas-Rhin a Haut-Rhin) a Lotrinsko je jeho západní soused se čtyřmi departementy. Rozděluje je horský masiv Vosges (Vogézy), který vévodí alsaskému počasí: Když přes něj ze západu přecházejí dešťová mračna, většinou vyloží svůj náklad už na západních stráních, což odnese pochopitelně Lotrinsko. Vinice v Alsasku pak dostávají mimořádné dávky slunečního svitu a prší jen natolik, aby kraj netrpěl velkým suchem. Vždyť město Colmar má stejně nízké množství srážek jako Perpignan na jihu u Pyrenejí. V zimě nijak extrémně nemrzne, na jaře jen mírně sprchne, léta jsou teplá a podzim je většinou suchý a vyhřátý, takže víno krásně dozraje. Ano, víno, protože o něm tady bude hlavně řeč. Vypravil jsem se tam s partou mně podobných amatérských milovníků vína a cyklistiky na kole s cílem projet vinnou alsaskou stezku. A rovnou vám řeknu výsledný pocit, pro případ, že byste z časových důvodů nemohli dočíst až do konce: Sportovní zážitek byl stejně tak silný jak degustační. Přeloženo pro laickou veřejnost: Tři sedmičky vína na sto kilometrů. Vzhledem k tomu, že jsme za šest dní ujeli 500 kilometrů, je to poměrně slušná spotřeba.
Alsasko je region šesti bílých a jedné červené odrůdy. A já je raději hned vyjmenuji i za cenu toho, že vás to bude deset vteřin nudit. Tak tedy rychle: Nejvíc je ryzlinku. Je svěží, delikátní a v závislosti na půdě má nádech ovoce, květů či dokonce minerálů. Vůbec nic ho nespojuje s ryzlinkem vyráběným v našich vinicích. Je vyvážený a krásně kyselý a nemusí křivit ústa a lámat vaz, jak praví klasik. Spolu se sylvánským tvoří nerozlučnou dvojici dvou nejrozšířenějších odrůd. Dále už bez pořadí velikosti osázené plochy: pinot blanc, gewurztraminer, tokay pinot gris a muscat. K tomu nutno dodat ještě směsku edelzwicker. Proč se tramín a šedá rulanda jmenují tak podivně, vysvětlím v průběhu vyprávění. Jinak by se tato pasáž zvrtla v poučnou příručku pro náhodné turisty.
Já jsem náhodný návštěvník rozhodně nebyl. O vinné stezce route des vins mi už před lety vyprávěl Ivan Hašek, který svého času trénoval ve Strassbourgu místní fotbalisty. Mluvil o těch sto kilometrech cesty mezi alsaskými vinicemi jako o nejkrásnějším koutě zeměkoule. S koutem já osobně souhlasím, a i přes silný výše zmíněný degustační zážitek nesouhlasím s opěvováním zdejšího bílého vína. Překvapuje vás taková neliterární pointa uprostřed textu? Jestli ano, tak vězte, že je to dáno tím, že bílá vína mi moc nesvědčí. Čert vem víno, řeknete si, tady jde přece o jiné vjemy! Nádherná krajina, kde se vinice šplhají vysoko do kopců jako pěšáci, kteří při tom dobývání narazí na hradbu lesů okupující vrcholky. Skvělé cyklostezky uprostřed vinic, které nikdo nehlídá. Kdykoli si můžete utrhnout, i když se to nemá, a po pravdě řečeno, neviděl jsem nikoho z turistů – a že jich tudy prochází pěšmo stovky denně – že by se odvážil udělat úkrok mezi řádky. Odnesl jsem si ale nádherný sportovní zážitek, který vám dá jízda na kole. A také kulinářský – jedl jsem choucroute ve složení zelí, brambory a pstruh namísto vepřové klobásy. Ale víno, víno mám raději červené. Tak promiň, bílé Alsasko!!
————————————————————————————————-
O Alsasko se Francie s Německem přetahovaly dva tisíce let. Poprvé se tak stalo v 1.století. Germánský kmen Suebů ho sebral keltským Sequanům. Situaci změnil až César a Alsasko bylo součástí Římské říše poměrně dlouhých 200 let. Ve čtvrtém století se začala Říše poněkud hroutit a oblast dobyli germánští Alemanové. A přichází první konkrétní datum- rok 496. Alemany vytlačili Frankové – předchůdci Francouzů.
Mimochodem, víte, že francouzsky se Němec řekne Alemand? Sousední země dostala název právě podle nejbližšího germánského kmene. Spolu s nimi tam žili také Frankové, jenže podle nich už Francouzi pojmenovali své území, a tak museli zvolit jiné jméno. A pro úplnost: Frankové byl germánský kmen, který vtrhl do Francie z území dnešní Belgie v době, kdy se tam smísili Keltové (Galové) s Římany v Galoromany. Frankové se do té míchanice zapojili a výsledkem byla velká Franská říše s císařem Karlem Velikým.
My, Češi, jsme na to šli jinak. Ocejchovali jsme hned prvního panovníka východofranské říše Ludvíka I. jako němého. Používal totiž řeč pro Slovany nesrozumitelnou. Byl to prostě němec a náš namyšlený předek se tímto xenofobním výrazem jakoby vzdává možnosti dorozumění. Napadá mne, že historie znalý Němec nám dnes klidně může říct, že oni si s tou arogancí nezačali.
Pokud nebyli Alsasané do těchto rozmíšek a válek a sporů zataženi, měli aspoň čas na pěstování vína. Už v době výše zmíněného Karla Velikého byla výroba vína nejvýnosnější činností v celé oblasti. Po smrti císaře byla Franská říše rozdělena mezi jeho tři vnuky (843) a Alsasko připadlo právě Ludvíku I. Němci. Prý proto, aby měl ve svém novém království víno. No, nedali mu nakonec naši staří Slované to pejorativní pojmenování ze závisti? Každopádně se tam vínu dařilo. Koncem 9.století se víno vyrábělo ve 119 alsaských vesnicích a v následujících pěti stech letech (jak ten čas letí!) se pěstování révy rozšířilo na 400 vesnic a 300 opatství. V roce 1481 prý dosáhl vývoz alsaského vína 80 milionů lahví. A to je prosím dvakrát více než dnes! Alespoň to tvrdí Johnny Hugel, jeden z nejznámějších obchodníků s vínem.
Konec dobrých časů znamenala třicetiletá válka. Koštéři z poloviny zmizeli a vinice převzali přistěhovalci z různých koutů Francie, ze Švýcarska, Tyrol a Německa, kterým věnoval půdu král slunce Ludvík. Chudák, asi moc nevěděl, co vlastně udělal. Jednoduše- když mi z ničeho nic spadne do klína půda, o kterou se budu muset starat, asi k ní nebudu přistupovat tak, jako kdybych k ní měl rodový vztah. Přistěhovalci ho pochopitelně neměli. A už vůbec se jim nechtělo šplhat po stráních a oprašovat náročné odrůdy. Dávali přednost těm výnosnějším v nížinách s nižší kvalitou. Výsledek se brzy dostavil: pošramocená pověst. Nedbali ani na královské edikty, které měly chránit Riesling, Muscat, Traminer a Pinot, a pěstovali bezvýrazný Elbling, Chasselas a Sylvaner.
Po francouzské revoluci a rozpadu církevních statků nastal pěstitelský rozkvět, který obohatil vinice o odrůdu Knipperlé, která brzy ovládla pětinu vinic. (Tuto odrůdu našel Ortlieb Reichenweiher v lesích nedaleko Turkheimu jako divokou, vyšlechtil ji a rozšířil po Německu. Dnes patří k ohroženým druhům. Má malé, kulovité kompaktní hrozny se zelenožlutými kulatými bobulemi s tenkou slupkou. Roste rychle a je odolná proti nemocem, ale vinifikace je problematická, což je důvod její neoblíbenosti. Dává lehké stolní víno.)Když pak bylo Alsasko připojeno v roce 1871 po francouzsko – pruské válce k Německu, přestalo se vinařství dařit. Nutno však konstatovat, že chudáci Němci k tomu úpadku přišli jako slepí k houslím. V té době se totiž objevily nejprve plísňové choroby – například padlí révové. S tím si vinaři ještě jakž takž poradili, ale když přišla ta malá žlutá potvůrka, kterou pak emtologové pojmenovali mšička révokaz, byl konec. Ten odporný hmyz totiž způsobil francouzskému zemědělství více škody než obě světové války dohromady. A právě po té první Alsasko definitivně (můžeme to říct?) přešlo do Francie. Bylo celé zbídačelé a v chaotickém stavu.
Po několik desetiletí trvajícím boji byla fyloxera poražena, alsaské vinice se vzchopily a ve dvacátých letech začali místní vinaři reorganizovat zatřídění svých vinic podle nového systému AOC (appellation d’origine controlée=česky apelace). Bohužel to nestihli do války, během které Hitler opět vznesl na toto území nárok, a tak museli čekat ještě dlouhá léta. Systém apelací byl v Alsasku dokončen až v roce 1962. A první legislativa týkající se grand cru byla sice zavedena v roce 1975, ale až v roce 1983 byl zveřejněn první seznam dvaceti pěti míst kategorie grand cru. Dnes je uznáváno padesát jedna grand cru. Pro cyklisty, kteří vínu zrovna neholdují – grand cru je klasifikace vinice nikoli vína.
————————————————————————————
Alsasko je jedinou významnou vinařskou oblastí Francie, která se téměř výhradně věnuje pěstování bílých odrůd. A jedině zde se také uvádějí odrůdy na vinětách. (Dalo by se to tak říct, přestože marketingová strategie tlačí vinaře do označování odrůd i v jiných regionech). Tou první, kterou tady začali pěstovat Římané, byla paradoxně pinot noir. Červenat se pomalu přestávalo až během 12.století a do vinic začaly pronikat první bílé odrůdy.
Ochutnáme je všechny během cyklistické projížďky po vinné stezce, která začíná na severu u města Molsheim a táhne se rovnou k jihu až k městečku Thann. Půvabné cestičky, cesty, cyklostezky i silničky a silnice vedou přímo středem vinic.
Gewurztraminer
Alsasané dobře vědí, že z rieslingu jsou lepší a trvanlivější vína, ale zároveň tvrdí, že ani ten nejlepší nemůže soupeřit s tramínem, s tímto okamžitě rozpoznatelným vínem z narůžovělých hroznů. Pili jsme ho hned první den v Ribeauvillé.
Bydlíme v domě těsně pod hřebenem pohoří Vosgues v nadmořské výšce 960 metrů asi 30 kilometrů západně od Colmaru. Každý večer se díváme nahoru na dvě stě metrů vzdálený hřeben, nad kterým se převalují mraky jakoby v neviditelném válci, který je nechce pustit do údolí. Právě tam opouštějí poslední dešťové kapky svůj dopravní prostředek-mraky a k nám už jen dolehne teplé sprejové mrholení. A o kilometr dále v údolí zalitém sluncem se poklidně pase všudypřítomný dobytek.
První ráno sjíždíme dolů přes Orbey, vyšplháme se na Col de Fréland a nádherným sjezdem vpadneme do Ribeauvillé. Těšíme se na malebné městečko se spoustou vynikajících restaurací, starobylými kostely, výrobci vína a několika špičkovými vinicemi grand cru, které na třech kopcích střeží tři hrady. Ten největší Saint Ulrich shlíží do ulic z takové blízkosti, jako by se díval z balkonu. Páni z Ribeauvillé si ho nechali postavit už ve 12.století, ale konečnou podobu získal až v šestnáctém. Tehdy také dostal jméno podle kaple zasvěcené svatému Ulrichovi. Páni hradu vlastnili nedaleké doly na stříbro. Nad nimi bděla jejich patronka svatá Marie, podle které je pojmenováno sousední bývalé hornické městečko Sainte Marie aux Mines. Jenže drazí pánové brzy zjistili, že více než stříbro je ceněno jejich vynikající víno. Okolní stráně plné zralých hroznů se v podzimním slunci zdají být tak strmé a tak blízko, že mám pocit jako bychom byli na dně trychtýře, kam každou chvíli steče sladká šťáva. Jestli ještě víno nemá hlavní město, pak se jím určitě musí stát Ribeauvillé.
Jeho ulice jsou první zářijovou neděli plné lidí a při vstupu do malebného centra musíme platit vstup. Slaví se La Fete des Ménetriers, neboli svátek šumařů, kterými jsou povětšinou dudáci. Se svými nástroji ale nemají šanci proti těm novodobým, což je soubor o síle deseti bubnů a patnácti fléten či vřeštivých píšťal. Přidáme-li k nim pět praporečníků v čele průvodu, pak si takové těleso vynutí pozornost i respekt a ty opravdové šumaře smete z ulice.
V tom mumraji usedáme na lavičku v improvizované restauraci zřízené na náměstíčku před radnicí. V dobových kostýmech jsou i prodávající. Přímo před námi připravují místní pizzu, která tu italskou připomíná jen názvem, a prodávají výtečný tramín. Sedmičku za jedenáct euro. Pokud se vám to zdá moc, upozorňuji, že jsme v hlavním městě vína, slavíme šumařský svátek, ujeli jsme čtyřicet kilometrů a padesát nás ještě čeká. Musíme přece načerpat síly. A víno přece obsahuje i rychlé cukry, které vás nakopnou k větším výkonům!! Traminer je normální tramín, který se jmenuje gewurztraminer, psáno s přehlasovaným u. K šumařům se výtečně hodí, čímž ovšem nemám na mysli přirovnání k diletantismu, ale k atmosféře. Je krásně kořeněný, sladký a suchý zároveň, ženy svádí a muže vzrušuje. Ideální pro neznalce, kteří neocení kyselinku. Jeho kvalita je však nestálá a více než u jiných odrůd závisí na umístění vinice, zralosti hroznů a dovednosti výrobců.
Měli jsme štěstí. Cena odpovídala kvalitě i následným pocitům. Muži z naší výpravy zaznamenali pocit zvýšeného vzrušení při pomyšlení na cestu zpět a ženy svedl náš kamarád do doprovodného vozidla. Plakáty kolem nás avizují, že v pět hodin poteče z fontány před radnicí víno, ale to bychom přece nestihli vyšlapat do našeho domečku vysoko ve Vogézách.
A ještě pro pořádek: nejlepší gewurztraminer se prý pěstuje poblíž Wintzenheimu ve vinici Hengst Grand Cru. Ne není to poblíž míst, která jsem právě popsal a nebudu vám popisovat, jak to najdete. Prostě se podívejte do mapy.
Muscat
Ovlivněni krásnou krajinou plnou vinic neustále toužíme po doušku vína. Slepá vášeň nás dohání k tomu, že zapijeme snídani sklenkou muškátu. Jestli je to zdravé nebo ne, s tím si hlavu nelámu. Většina členů naší výpravy jsou lékaři různých zaměření. Zkrátka sedm lékařů ze sedmi tvrdí, že víno po snídani jakožto povzbuzení pro jízdu na kole upevňuje zdraví. Všichni předstíráme, že tomu věříme.
Tlačíme kola po louce až na osudný hřeben, abychom nabrali výšku a napojili se na hřebenovou cestu. Stoupání se ale stejně nevyhneme. Col des Bagenelles má přes 1200 metrů, naštěstí hřebenová cesta s hladkým asfaltovým povrchem nevede přímo přes vrcholek. Stoupání do strmého svahu nám zpříjemňují pravé hřiby. Rostou rovnou pod nosem – když už ne přímo vedle asfaltu, tak kousek mezi stromy. Řeknu vám, jak vypadá cyklista – houbař. Kolega přede mnou s lepším zrakem vždy vykřikl: „Houba vlevo!“ Já seskočil z kola, sebral téměř půlkilového zdravého praváka a v běhu ho vložil do cyklistické brašny kolegů jedoucích za mnou. Pak jsem opět dohnal prvního cyklistu a situace se několikrát opakovala. Výsledkem pak bylo několikahodinové večerní čištění a krájení dubáků, janků a kozáků zapíjené muškátem. Ten, kdo po čichovém vjemu nasládlé chuti očekává i nasládlou chuť, bude zklamán. Toto suché víno je jedním z příjemných překvapení Alsaska. Alsasané pěstují tři druhy: muscat a petit grains (bílý a růžový) a muscat ottonel. Sami Alsasané se nemohou dohodnout, který z nich je lepší. Přesto se od jeho pěstování upouští. Ono totiž udržovat nízké výnosy, sbírat v pravý čas, aby víno nebylo mdlé a mělo dost kyselinky, vyžaduje oddanost vinaře tradicím.
Muškát jsme přivezli z Dambachu-la-Ville. Kdysi se městečko jmenovalo Dambach-la-Vigne: snad kvůli nejznámější vinici Frankenstein nesoucí označení grand cru. V jeho uličkách uvidíte tolik čistoty a dokonalosti, že budete přesvědčeni o tom, že pitoreskní domečky jsou postaveny každý rok znovu a že květinovou výzdobu nechává pan starosta denně dovážet čerstvou z Holandska. Nad místními vinicemi bdí kostel svatého Sebastiena se svými dvěma věžemi – románskou a gotickou. A za městem, zavěšen ve výšce 500 metrů a zahalen lesy, střeží dobré jméno místního vína zřícenina hradu Bernstin.
My jsme však hledáme nějaké sympatické vinařství. Pěšky, kola vedle sebe. V nohách máme 80 kilometrů a v brašnách houby, k pocitu, že náš život nepostrádá kvalitu chybí už jen víno. Nakonec se náhodným výběrem rozhodneme vstoupit do dveří s lákavým nápisem degustace všeho druhu. Přivítá nás postarší žena a zanedlouho už sedíme za dubovým stolem a degustujeme. Paní mluví hrdelní alsasštinou a na mé dotazy, zda rozumí francouzsky, odpovídá „ja wohl“. Brzy přichází její syn, vinař, pan Pernet. S francouzštinou problémy nemá, zato nás nedůvěřivě přejíždí pohledem. S každým novým vzorkem, který si přejeme ochutnat pokukuje ke dveřím, jakoby někoho čekal. Vína jsou skutečně sympatická, ale jejich strůjci k tomuto přívlastku něco chybí. Když otevřel desátou láhev, psychicky to nevydržel a nesměle se zeptal, jestli si něco koupíme. Ano, koupíme, pár kartonů určitě, ale ještě jsme nevybrali odrůdu. Pan Pernet si teď zcela nepokrytě stoupl ke dveřím a poněkud pochybovačně se zeptal, jak to víno na kolech odvezeme. Když jsme mu ukázali na dva z nás, kteří nepijí, protože řídí doprovodná vozidla, pan Pernet se rázem stal stejně sympatickým jako jeho víno a jeho maminka začala mluvit francouzsky. Obchodnický život vinaře dostal opět smysl. Nezapočítal nám degustaci a přidal jako dárek dvě lahve ottonelu. „Byli jste moji první cyklisté,“ řekl nám dojatě na rozloučenou.
Jeho slova na mne tak zapůsobila, že jsem odmítl svezení v autě a šlapal zpět na kole. V závěrečném stoupání do Haute Hutte už jsem to nebyl já, ale 80 kilogramů protoplazmy vržené na kolo.
Edelzwicker
Vinařství v Alsasku je od středověku řízeno Sdružením pěstitelů vína z Riquewihru. To stanovilo pravidla sklízení, pravidla výroby a jeho degustátoři (gourmets) posuzovali kvalitu vína. Tito koštéři se po německu nazývali weinsticheren a dostali za úkol rozdělit vína na huntsch (směla se pít jen v Alsasku) a edelwein, což je francouzsky vin noble a jsou to vína určená na vývoz. Mimochodem, Riquewihr je spojen s nejslavnějším obchodníkem s vínem Alsaska Johnny Hugelem. Svou kariéru začal právě tady a jeho vyhlášený vinný krámek je neustále plný lidí.
Už v roce 1320 dostalo Riquewihr statut města se svobodami pro měšťany, vinaře a řemeslníky. V roce 1500 bylo postaveno nové opevnění, některé doposud rovné ulice byly zatočeny, jiné zbourány. Jistě si povšimnete jedné zvláštnosti na náměstí tří chrámů. Totiž že tam žádné nejsou. Svatá Margareta postavená ve 12.století byla v roce 1849 nahrazena protestantským templem, Panna Marie čili Notre Dame postavená roku 1337 byla přestavěna na ubytovnu pro církevní hodnostáře a kostel svatého Erarda byl přestavěn na školu. No, historických církevních budov se tu možná nedostává, zato necháte oči na starobylých domech z 15 až 18. století. Takovou sbírku napříč staletími lze spatřit snad jen někde ve filmových ateliérech. Jestli někde existuje skanzen starých vinařských domů a obydlí, určitě musí Riquewihru závidět. Žádné muzeum by totiž nikdy nebylo schopno shromáždit tak precizní exempláře dobové architektury. A navíc – zdejší domy jsou po staletí nepřetržitě plné vinařského života. A byly také tou nejlepší obranou města. Nepřítel ho sice dobyl, usadil se a podrobil si místní obyvatele, ale vinařský dům vždy zanechal. Vinice se ve válkách neničí, vinic se dobyvatel zásadně zmocňuje.
My jsme se zmocnili vína zvaného edelzwicker. Nejprve jsme si mysleli, že je to směska ze tří vín, později se ukázalo, že vinař může do edelzwickeru zcelovat všech šest odrůd. Navzdory předponě edel je to většinou víno obyčejné, a tak kvality dbalí vinaři označují své směsi jako gentil nebo cotes du + jméno obce. Více vám o tomto víně neřeknu, i když jsem jeho názvem počastoval celou kapitolu.
Tokay pinot gris
Náš další den má poněkud pietní začátek. Začínáme výjezdem na Col du Linge, kde se mezi 20. červencem a 15.říjnem roku 1915 odehrálo jedno z nejkrvavějších představení 1.světové války. Proti sobě stáli Němci a Francouzi a po celý ten čas se marně snažili svého soupeře porazit. Francouzi tehdy německé území nedobyli, a tak obě armády zůstaly v patovém postavení až do 11.listopadu 1918. Hřbitovy s německými a francouzskými vojáky leží svorně vedle sebe jako dva nerozluční sousedé se 17 tisíci mrtvých obyvatel. Bez ohledu na dávnou tragédii je to však úchvatný a dojímající pohled. Kromě obrovských hřbitovů je dobře patrná infrastruktura obranného systému Němců i pozůstatky nekonečných francouzských zákopů. Když řeknu, že na mne dýchla historie, bude to znít jako opsaná věta z levné knihy. Jenže na mne dýchla současnost. Nábožný pocit posvátné úcty vás může přepadnout, i když zpoceni zdoláváte vrcholy kopců na kole. Nemusí to být zrovna v kostele.
Zasaženi dávkou pokory opatrně sjíždíme dolů do Turckheimu. Zastavujeme v jedné místní restauraci a vyhlašujeme dnešní den ve znamení tokay pinot gris. No, česky řečeno, je to normální rulanda šedá. To, jak vlastně toto alsaské víno přišlo k názvu po maďarské vinné oblasti, je tak trochu záhada. Podle místní pověsti dostal alsaský generál baron Lazare de Schwendi z uherského města Tokaj za vyhnání Turků 4 tisíce beček vína a několik odnoží pinot gris. Jenže bylo to tak? Dnes totiž v Maďarsku tuto odrůdu nenajdete. A sousedé z Burgundska mají při vyprávění této historky na rtech shovívavý úsměv a zakrývají si skleničky, aby se jim do nich neprášilo. Nicméně se shodnou na tom, že si alsaské rulandské šedé zaslouží velkou pochvalu. Poznáte ho podle plné žluté barvy a expresivní vůně, v níž převládá koření – chuťově někde mezi rieslingem se silnou kyselinkou a sladkým gewurztraminerem či muscatem. No a kdybyste náhodou narazili na tokay d’Alsace, pak vězte, že je to to samé, jen označení je nelegální. Ostatně, Evropská unie ten maďarský název zakázala. V roce 2006 byly v supermarketech u tohoto vína letáčky tohoto znění: Vážení zákazníci, Evropa nám zakázala užívat název tokay. Vězte, že pod označením pinot gris naleznete stejně dobré víno jako bylo tokay.
No, a až budete v Turkheimu, nezapomeňte toto víno ochutnat od Zinda Humbrechta, jednoho z nejlepších výrobců v kraji. A dejte si k němu všudypřítomný alsaský sýr munster pojmenovaný podle stejnojmenného města hned vedle Turkheimu. Jenže když do tohoto města dorazíte, na sýr pravděpodobně okamžitě zapomenete. Já vám totiž zapomněl říct, že právě v Munsteru je nejvíc čápů – alespoň mi to tak připadalo. Omlouvám se, jestli jsem o nich ještě nemluvil, ale vězte, že čáp je symbolem celého Alsaska. Čápi hnízdí prakticky na všem, co se jen trochu podobá střechám nebo komínům. A tak jsem nevěděl, mám-li chodit s hlavou zakloněnou do nebe či s očima upřenýma na vývěsní štíty vinoték.
Do blízkého starobylého městečka Eguisheim je to coby dup, vlastně coby šlap, a tak za chvíli naše cyklistické tretry cvakají po dláždění tohoto středověkého města. Jeho úzké uličky jsou výstavní a oproti výše jmenovaným městečkům, na které jsem pěl nemenší chválu, je to zde cítit středověkem víc než kde jinde. Tady mne ovládl nábožný medievální pocit. Narodil se tady papež Lev IX. a místní zámeček kdysi patřil právě jemu. I tady jsem chtěl okusit šedou rulandu, a tak jsem se chtěl řídit radou Ivana Haška: V Eguisheimu si kup víno od vinařství Beyer… Jenže příjmení Beyer tam má každý druhý vinař. Až doma jsem se v příručce dočetl, že ten pravý Beyer se jmenuje Leon.
Ryzlink
Mluvíme-li v Alsasku o této odrůdě, pak se samozřejmě myslí ryzlink rýnský. Je to královská odrůda Alsaska a já se o ní zmínil už v úvodu. A tak jen dodám, že pro takové amatéry, jako jsem já, tady byl rýňák jediným vínem, který u mě způsoboval slastné gurmánské zážitky, obzvlášť v kombinaci se speciálním pstruhovým choucroutem. Královskou odrůdu jsem si spojil s královským městem Colmarem. Vyznavači historických památek mi jistě odpustí, když se pro tentokrát budu zaobírat toliko dojmy a vnímáním krásy tohoto starobylého města. Město má totiž tolik památek, že je nelze v krátkém textu všechny postihnout. A vynechání historických dat a popisů stavebních slohů přece neznamená ignoraci či popření bohaté minulosti. Projděmež tedy dlážděnými ulicemi, pohlaďmež pohledem pastelově zbarvené domy a nechejme tu všecku krásu světa na sebe působit bez zbytečných poučných výkladů. A jestli máte pocit, že při tom uslyšíte hudbu, neurčitou a nejasnou, však přec působivou, myslete si, že je to předehra k opeře, kterou je zbytek Alsaska. Možná vaše nadšení na okamžik vystřídá prudké podezření a vy budete schopni obvinit dávné architekty z trestného činu spáchání kýče. Ano, Colmar je tak idylický, že připomíná kulisy z kreslených filmů Walta Disneyho. Nedejte se zmást. Historie dobře ví, kdo od koho opisoval. A tak jen pro pořádek: Nezapomeňte se podívat alespoň na Malý benátský kanál a Mason Pfinster na Rue des Marchands. Udělejte si čas na nejméně tři kávy a každou si dejte někde jinde. Vůně historie z atmosféry a kávy z šálku je dokonalá kombinace hodná doporučení významných someliérů.
Z Colmaru pomalu šlapeme na jih. Po deseti kilometrech narazíme na starobylé město Rouffach. Poznáte ho podle hradu Husseren a jeho tří rozbořených věží, které trčí z lesnaté krajin jako dinosauří zuby. Ale nás přece mnohem více zajímá víno než historie! Ta se léty nemění zatímco u vína je každý ročník jiný, tudíž neopakovatelný, proto mu musíme věnovat mnohem více pozornosti! (Hle jak vynalézavý důvod pro sklony k alkoholu).
Sylván zelený
Příjmení zelený jsem si vzal z českého názvosloví. Tady se tato odrůda jmenuje prostě sylvaner. A my jsme uprostřed vinic mezi Rouffachem a Eguisheimem ve vinařství Kuentz-Bas z Grand Cru Eichberg. Pijeme hlavně sylván, protože jsme ho vyhlásili vínem dne. A až budete zvažovat nabídky k degustaci, neopovrhněte ani místními družstvy. My Češi sice slovo družstvo z historických důvodů moc rádi nemáme, ale uvědomme si, že ve Francii vznikaly vinařské obce a posléze družstva už dávno ve středověku. Pěstitelé vína dobře věděli, že nejen víc hlav víc ví, ale že i víc hlav rovná se víc peněz na investice. Ke cti našich komunistů nutno říct, že neopisovali. Přišli na to sami. Že to bylo až po pěti stech letech, o tom nevěděli. A že tu myšlenku zužitkovali hůře než naši dávní předkové, je přímo pozoruhodné.
Prošlápneme si několik kilometrů na severozápad a narazíme na Kaysersberg, vesnici rozloženou na obou březích řeky Weiss. V roce 1875 se tady narodil Albert Schweizer, teolog, hudebník, filozof a lékař, jeden z nejslavnějších synů Alsaska. V roce 1952 se stal laureátem Nobelovy ceny za mír. Od devíti let hrál skvěle na varhany a vystudoval teologii, medicínu a filosofii. V roce 1908 jako pastor v chrámu svatého Mikuláše ve Strassbourgu oddal příštího prvního Německého prezidenta Theodora Heusse. V kapli se můžete podívat na sochu Krista, který drží v rukou hrozen vína. Jak symbolické – a přesto to není to pravé poutní místo. Pocestní jdou totiž většinou po čichu – nebo spíše po vůni. A ta vás dovede do Weinbachova statku, kde pan Laurince Faller dělá úžasný ryzlink. Ano, královská odrůda Alsaska má divokou kartu… bez ohledu na víno dne. Dostáváme se dále ke dvěma sousedním obcím Mittelwihr a Bennwihr. Obě byly ve válce téměř srovnány se zemí. Touha obnovit městečka a vrátit jim původní vzhled byla tak silná, že dnes se na vás smějí nádherné alsaské domy. Stejnou péči věnují místní vinaři krásnému sylvánskému, při jehož popíjení nelze než zazpívat si Krásné je žít…
Pinot noir
Pinot noir. Jedna odrůda, leč vyrábí se z ní tři druhy vín. Za prvé jsou to přátelská, sametová růžová vína. Nad ním stojí světle červené pinot noir chutnající po červeném ovoci a králem červených alsaských vín je tmavé pinot noir. Proč je tak tmavé? V průběhu macerace se pod káděmi či kvasnými tanky tajně odčerpává mošt a lije se zpět shora na klobouk ze slupek. Pinot zpočátku nic netuší a když to pak zjistí, zčervená studem, čímž zesílí vyluhování barvy a chuťových látek. Tato vína pinot noir vinifiés en rouge zrají ve velkých dubových sudech a jeho špičkové výběry pocházejí z nejstarších vinic. Na etiketách se označují jako cuvée vieilles vignes.
Jedeme do Bergheimu, který je proslulý svou radnicí a branou Porte Haute, kterou kdysi dávno přišli psanci hledající azyl. Tady asi najdete to nejlepší červené víno pinot noir. Nad vinicemi s touto odrůdou se tyčí Haut Koenigsbourg, nejrozsáhlejší a nejskvostnější hrad ve Vosgues. A pokud se vám na něm zdá něco podezřelého, máte pravdu. Je to novodobá stavba hrající si na historii. Vhodné předpony pro jakýkoli název jsou quasi-, pseudo- či neo-. Ostatně, na tomto místě se stavělo od nepaměti. Svou pevnost zde měli keltové i galorománi a ani Karel Veliký nechtěl zůstat pozadu a vybudoval zde bytelný hrad. Postupem věků bylo dílo zdokonalováno a různí majitelé, kteří se zde střídali (včetně Habsburků) ho přetvářelo k obrazu svému. Výsledkem je dnes monumentální dílo hodné návštěvy a pečlivé prohlídky.
Po mnoha desítkách kilometrech nasedáme raději do doprovodného vozidla a míříme do Mittelbergheim na severním cípu stezky. Těsně před ním je ještě Andlau, o kterém se říká, že za svou polohu vděčí medvědovi, kterého v 9.století vyslal anděl, aby našel vhodné údolí pro opatství. Dnes vás upoutá majestátně vyhlížející polorozbořený hrad se dvěma poměrně zachovalými věžemi trůnící na kopci uprostřed lesů. A pozoruje několik set metrů vzdáleného zříceného kolegu Spesbourg, který je poněkud hranatější.
Tak tedy Mittelbergheim je asi nejméně změněnou, tedy rudální či autentickou obcí celé oblasti. Její domečky splývají s vinicemi a stráněmi tak nenápadně, že je to až nespravedlivé. V roce 1293 si ho přivlastnil strasburgský biskup, protože neměl kde bydlet. Svůj zámek v Crax totiž nechal zcela rozebrat, a to ho prosím postavil pouze dvacet let před tím. No, každý jsme nějaký. Dnes se zde daří všem šesti hlavním alsaským odrůdám.
Na cestě zpět do Colmaru nás čeká už jen jedna významná zastávka. Selestat, staré románské městečko. V roce 775 tam krátce pobýval sám Karel Veliký a to ještě netušil, že za dvacet pět let bude korunován na samotného císaře Franské říše. Jsou zde dva významné kostely – Ste-Foy a gotický St-Georges. Nejzajímavější památkou Selestatu je neocenitelná knihovna čítající 450 rukopisů ze 7.až 16.století. A navíc 500 prvotisků vyrobených před rokem 1500 a několik desítek nejzvláštnějších renesančních knih. Tuto sbírku shromažďovali humanističtí učenci latinské školy (měla tehdy až 900 žáků) v letech 1452 až 1520. Dnes ji můžete vidět v bývalém skladu obilí. Pochopitelně zařízeném k tomuto důstojnému účelu. Toto bohatství není jediné svědectví z doby, kdy se město těšilo přízni evropské vědecké elity a studentů všech tehdejších oborů. Jsou jím samozřejmě i budovy jako například Zieglerův dům (1530), zbrojnice Ste-Barbe (14.století), z jejíhož vrcholu zubatého průčelí rok co rok shovívavě shlíží čapí rodinka, a věže i brány bývalého opevnění.
Pinot blanc
Tuto odrůdu pěstuje opravdu každý vinař. Víno je svěží, měkké a většinou málo vyhraněné chuti. Hodí se vlastně ke všemu a lze ho pít kdykoliv. Často se skrývá i pod svým starým pojmenováním clevner nebo klevner. Ale nenechte se tou složitou odrůdovou synonymitou splést. Clevner – klevner je oficiálně klon odrůdy pinot, tedy modrá odrůda. A pokud narazíte na víno auxerroi, pak vězte, že je potomek starověké odrůdy Heunisch, kterou sem přivezli Hunové, když se snažili dobýt Evropu. Někdy se jí také říká pinot auxerois a lidé si ji pletou s pinot blanc… to je, co?
No, a nakonec se podíváme do Obernai, rodného města svaté Odily, která je patronkou Alsaska. Byla dcerou alsaského knížete v 7.století. Název města trvá od roku 1240, tehdy se také stalo členem decapolu, což je sdružení 10 měst, která se vzájemně chrání zejména proti daňové chamtivosti. Podobná sdružení existovala ve světě jen v Alsasku a Palestině. Poblíž je ve výši 764 metrů hora svaté Odily s klášterem založeným v roce 700. Brzy se stal poutním místem, které navštěvovali lidé trpící očními chorobami. Bylo tam až 130 řeholníků. V kapli můžete vidět hrobku svaté Odily i jejích rodičů.
Musím však také zmínit jednu tragédi z novodobé historie. 20.ledna 1992 v 19 hodin a dvacet minut narazilo na hřeben hory svaté Odily letadlo airbus A320. 87 cestujících zemřelo, devět přežilo.
Ne, tato poslední kapitola by neměla končit tak smutně…ale není vyhnutí. Ten smutek ale není dán leteckým neštěstím, které je naším duším poněkud vzdáleno, ale naší abstinencí. Poslední odrůdy si moc neužijeme, protože odjíždíme. Řidiči nepijí a ostatní považují popíjení v autě za odnož paštikové turistiky. Tak tedy aspoň jednu úsměvnou historku na závěr. Když jsme se na zpáteční cestě ještě jednou stavili v Colmaru, zaparkovali jsme auta před jedním chrámem a posadili se do protější kavárničky. Kolem spousta návštěvníků, a tak jsme si ani moc nevšímali skupinky japonských turistů, z jejichž hrdel vycházely zřejmě obdivné výkřiky. Až po chvíli nám došlo, že jejich foťáčky nejsou zaměřeny na historickou památku, ale na naše kola na střeše automobilů. Vrcholem pak bylo zjištění, že předmětem jejich zájmu jsou vlastně nosiče a jejich upevnění. Jo, to, že je asijská mentalita pro Evropana nepochopitelná, jsem už někde slyšel….
Martin Severa
