Appellation tour de Mont Ventoux controlée
Nejoblíbenější láhev ve vinotéce nemusí nutně obsahovat cenově nejdražší víno. Taková láhev se k člověku váže jinak nežli pouhou chutí. Přiložíte-li ke rtu, spouštějí vaše chuťové buňky informační tok nejen o půdě, klimatu, odrůdě a práci vinaře, ale i o prožitku. Já takové víno mám. Nic moc, řekl by znalec. Je to normální jihorhonská apelace, ale pro mne má příběh.
Mont Ventoux je vstupní branou do Provence. Tato francouzská hora se stala pojmem pro vinaře i pro cyklisty. Na jejím úpatí se na vápenité půdě pěstují nejvíce odrůdy Grenache, Cinsault, Mourvedre a Syrah. Vína jsou nádherně svěží, chutnají po ovoci a dají se brzy pít. Cyklisté zase horu uctívají jako jeden z vrcholů, na který se čas od času vyšplhá i slavná Tour de France.
Cesta za oblíbenou lahví v mé vinotéce byla plná potu a námahy. Nasedám na kolo v Malaucene. Čeká mne 21 kilometrů stoupání s převýšením 1548 metrů a průměrným sklonem svahu 7,5%. Nejsem sám, kdo se chystá zdolat posvátný cyklistický idol. Vedle mě si připravuje kola i skupinka Nizozemců. Všechny zdobí červeně puntíkovaný dres, jaký svého času oblékal nejlepší vrchař Tour Laurent Jalabert. Masírují si lýtka, jeden druhému ukazují svaly tak, aby je dobře viděli i ostatní. Jakoby chtěli naznačit, že v jejich zemi není kopec žádný problém. Trápí je typická předstartovní změna chování, kdy se člověk vytahuje, aby zastrašil soupeře, anebo naopak – alibisticky snižuje své schopnosti, aby se nezesměšnil v případě, že neuspěje.
Vyrážím. Jsem odhodlán vyšlapat až nahoru bez zastávky. První hodina uběhla bez větších problémů. Předjeli mě tři Jalabertové, ale vzápětí je míjím, protože se občerstvují u své doprovodné dodávky a cpou do sebe výživné tyčinky. Po další hodině šlapání opět Nizozemce předjíždím. Před chvílí se kolem mne plíživě přehnali a teď opět leží v dodávce a zase si nechávají masírovat lýtka. Mé tělo i mysl zcela ovládá blažený pocit vyčerpanosti, který nepovoluje žádné složitější úvahy. Rozlišuji toliko dva úkony: šlapat a dokázat to či nešlapat a vzdát. Šlapu, ale mám dojem, že stojím na místě. Myslím na své dětství, mládí, v duchu mne stále otravuje jen jedna nemožná písnička a hlavou se mihla záludná otázka: Proč to vlastně všechno děláš? Na mlhou zahalený vrchol jsem dorazil za 2 hodiny, 42 minut a 30 vteřin. Nahoře už leželi tři nizozemští Holanďané, které sem přivezlo auto, ostatní dojíždějí s podivně vykulenýma očima. Mám nutkání dívat se na ně shovívavě a namasírovat jim lýtka.
Posilněn horkým čajem vydávám se na 22 kilometrů dlouhý sjezd na druhé straně hory. V té chvíli mi otázka proč to dělám připadá naprosto nepochopitelná. Cestou dolů se postupně začíná oteplovat, na svazích se objevují stromy a posléze i vinice. Je konec září a ve vzduchu poletují molekuly jemně přezrálého vína. Zamířím rovnou do Domaine Brusset. I já mám doprovodné vozidlo. Vychutnám si pár vzorků Cotes du Ventoux a zakoupím několik lahví.
Když pak přijde ta správná chvíle, víno se vám otevře a vypráví o tom, co ho ještě jako rostlinu obklopovalo a ovlivňovalo. V případě mého Cotes du Ventoux je tady ještě něco navíc. Mohu s ním vést dialog. O strašném kopci, o doprovodné dodávce troufalých Nizozemců, o pocitu pokoření hory, o slasti cesty zpět a poletujících aromatických molekulách z vinic Cotes du Ventoux. A když je láhev prázdná a my jsme si všechno vyříkali, nastává uvolněný pocit la vie est belle. Takový mi žádná jiná láhev nenahradí.
Martin Severa
