Z historie absintu,první zemí, kde byl zakázán bylo Kongo-už v roce 1898!
Dobová reklama Pernod
Rostlina artemisia absinthium neboli pelyněk pravý, byla známá už ve starém Egyptě. Používal se extrakt z této rostliny, což je zmiňováno v tzv. Ebersově papyru s vědomostmi o léčivých rostlinách, který patří mezi nejstarší egyptské papyry a je datován do roku 1550 před Kristem. Dnes ho najdete v Německu v knihovně Lipské university. Pythagorus i Hippocratus (460-377 před n.l). Pojednávají o absinthu a jeho pozitivním vlivu na zdraví, afrodiziackém efektu a jeho stimulaci pro kreativitu. Staří Řekové také konzumovali víno s extraktem pelyňku – absinthites oinos. Římský básník Lucrece zmiňuje terapeutický účinek absintu. Od té doby ho používali při kultovních obřadech. V Bibli, konkrétně v Apokalypse, je zmiňována jako jedovatá rostlina. Ve středověku byla používána jako lék na všechny nemoci ve formě sirupu, obkladu, koření, přidávala se do vína, pálenky a vína. Na ten pravý nápoj ale bylo třeba počkat až na konec 18.století. Kolem roku 1792 poprvé spatřil světlo světa recept doktora Pierra Ordinaira ve vesničce Couvet v údolí Val de Travers na severovýchodě Švýcarska v kantonu Neuchatel. Tehdy se poprvé objevil extrakt z absinthu. Rostlinka se smíchala s anýzem a fenyklem (svatá trojice), extrahovala se v alkoholu a destilovala. Destilace mohla mít až 3 fáze a ke druhé a třetí destilaci se přidávaly další sušené rostlinky. Vznikl tak nikoli alkoholický nápoj, ale lék. Recept pana doktora pak získaly sestry Henriodovy a prodávaly ho jako lék. První absintový lihovar, tedy „velkovýrobu“ založil právě v Couvet jistý major Dubied v roce 1879 se svým synem a zetěm Henry-Louisem Pernodem. V roce 1805 byl založen druhý lihovar ve francouzském městě Pontalier – Maison Pernod Fils, který dominoval absintovému trhu až do jeho zákazu v roce 1915 v celé Evropě kromě Rakouska-Uherska, Španělska, Velké Británie a Švédska. Ve Francii díky tomu vznikl nový nápoj – známý pastis. Technologie výroby je stejná jako u absintu, jenže chybí to „pravé ořechové“- pelyněk pravý. A proč v zemích tradičního absintu tvrdí, že východní (tedy i český) český absint není absint? Protože se byliny v alkoholu – obvykle získaného z obilovin (režná) – nedestilují, ale po několikadenní maceraci jen filtrují. Naši výrobci se sice odvolávají na tradiční starobylé metody či převratné moderní postupy typu „filtrace za studena“, jenže co naplat, oficiální objev tohoto nápoje je právě datum, kdy byl macerát poprvé destilován.
Proč byl absint vlastně zakázán?
Dobové ilustrace
Do dnešního dne nebyl předložen důkaz, že by šlo o škodlivější nápoj než kterýkoli vysokoprocentní alkohol. Absint byl dlouho považován za halucinogenní, protože obsahuje látku thujon. V 70.letech 20.století vyšla v jednom vědeckém časopise zmínka, že látka thujon se podobá THC obsažené v konopí. Ale ještě před tím, v 19.století zkoumal francouzský doktor Magnam 250 případů alkoholismu a došel k závěru, že absintoví pijáci jsou na tom hůř než obyčejní alkoholici. Tomuto závěru paradoxně přispěli bohémští umělci – Oscar Wilde, Paul Verlaine, Toulouse Lotrec a hlavně Vincent van Gogh, který si údajně pod jeho vlivem uřízl ucho. Dnes je jisté, že absint halucinace nezpůsobuje. Thujon sice ve velkých dávkách může způsobit svalové křeče, ale důkaz o tom, že způsobuje halucinace, chybí. Halucinace z absintu, které byly zaznamenány v 19.století, byly způsobeny jedovatými chemikáliemi, které se do levných absintů přidávaly (např.modrá skalice), aby se dosáhlo zajímavější barvy).
Thujon: Dnes pomáhají domnělé účinky thujonu marketingově. V dubnu 2008 studie: absinty z 19.století obsahovaly maximálně 48,3 mg/l = není pravda, že původní absinty obsahovaly několikanásobně věrší množství než dnešní. Podle českých norem nemůže být v nápojích o obsahu alkoholu 25% a výše obsaženo více než 35mg thujonu.
Elixír intelektu a vizí
S odstupem času si zákaz absintu stvořil vlastní legendy: Ve švýcarském Val-de-Travers vypadá takto: V roce 1905 jistý Jean Lanfray zabil svou rodinu a pak se pokusil zabít sebe. Rychle se začala šířit fáma, že tak učinil po dvou sklenkách absintu. Ano, on si ráno skutečně dal dva panáky absintu, jenže to byl normální alkoholik a během dne spořádal sedm sklenic vína, šest koňaků a kávu s brandy…. Jiná legenda vypráví, že o zákaz absintu se ve Švýcarsku zasadili vinaři – byl totiž konkurencí pro vinaře, kteří v tomto kantonu obhospodařují kolem Neuchatelského jezera své vinice. „Protiabsintová lobby“ pak prosadila zákaz do švýcarské ústavy v roce 1907
Cesta k zákazu absintu ve Švýcarsku byla ovlivněna vývojem v sousední Francii. Kromě výše zmíněných bohémů-umělců k tomu přispěl i spisovatel Emile Zola, který ve svém románu Zabiják popisuje zhoubný vliv alkoholu na osudy chudých lidí, zejména dělníků. Zabijákem je sice myšlen alkohol, ale Francouzská antialkoholová liga si za něj ochotně dosadila absint. Tato Liga, která vzešla z Národní asociace proti alkoholismu a jiným závislostem, se utvořila kolem vůdčích osobností – významných lékařů Louise Pasteura a Claude Bernarda. S pomocí dalších lékařů, katolické církve a tisku pak roku 1906 shromáždila pod svou petici žádající zákaz absintu 400 000 podpisů. Roku 1907 se v Paříži konala demonstrace, ve které byli kromě příznivců Ligy významně zastoupeni i vinaři. Jejich heslem bylo „Vše pro víno, vše proti absintu“. Výsledkem bylo zřízení Antialkoholové komise ve francouzském Senátu, který absint oficiálně zakázal 16.5.1915. Zrušil ho až 18.5. 2011. Ve Švýcarsku trval zákaz od 7.10.1910 do 1.3.2005. Zajímavé je, že vůbec první zemí, kde byl absint zakázán, byl v roce 1898 Svobodný konžský stát. Avšak informace o tom, zda byl v tomto regionu zákaz zrušen, jsou nedohledatelné.
