Konec Říše římské zavinilo víno … ?

Římané neměli k vínu tak vřelý vztah jako Řekové. Ti založili poblíž Neapole první vinice už kolem roku 800 před naším letopočtem. (Na území dnešní Itálie ale nebyli první. Dávno před nimi tam pěstovali révu Etruskové). Révě se v Kalábrii výjimečně dařilo, a tak Řekové nazvali toto území Oinotria = země vína. Některé prameny hovoří i o názvu  Oenotrie, což znamená země révy přivázané ke kolíkům. Římané však kultuře vína nevěnovali tak velkou pozornost, jako Řekové. Například – pití vína považovali za vyloženě mužskou záležitost. Ženy to měly zakázáno, a když manžel svoji choť přistihl se sklenkou v ruce, měl dovoleno ji potrestat, dokonce i zabít. To se však postupně zmírňovalo a poslední rozvod kvůli vínu byl zaznamenán roku 194 př.n.l. Mnohem veselejší časy nastaly až po třetí vítězné punské válce s Kartágem, tedy po roce 146 př. n. l. Nastal blahobyt a lidé začali užívat luxusní zboží, mezi které patřilo i víno. Ve druhém století před počátkem letopočtu se objevilo i jasné členění vína na jakostní a množstevní a byl zaveden pojem „první třída vzrůstu“. To byl vlastně první pokus o klasifikaci vinice, jakýsi předchůdce dnešního „grand cru“. Vše vyvrcholilo v Kampánii ve Falernu. Roku 121 př.n.l. byla ve falernských vinicích zaznamenána zázračná sklizeň a od té doby byla kvalita vína hodnocena podle falernského. To také vedlo k cenovému rozlišení. Známá je legenda o jedné krčmářce, která v Pompejích vyvěsila na dveře první ceník vín podle jeho kvality: 1 as – můžete se napít vína, 2 asy – můžete pít to nejlepší, 3 asy – můžete pít falernské. Město Pompeje bylo tehdy jakési Bordeaux starověku. V jeho zříceninách bylo nalezeno na dvě stovky barů či krčem. Z 31 zemědělských usedlostí kolem Pompejí patřilo 29 výrobcům vína – to byly „chateaux“ dávných časů.  Výbuch sopky Vesuv vše zničil. Ve snaze obnovit zašlou slávu falernských vinic se po katastrofě začala réva vysazovat masově, což vedlo k divokému kvantitativnímu vinařství nevalné kvality. A tak roku 95 císař Domicián vysazování révy zakázal a téměř polovinu vinohradů dal vyklučit. Tento edikt platil dvě stě let a zrušil ho až císař Probus.

Pokud si pod vlivem těchto řádků děláte chutě na červené víno, omyl. Téměř všechna vína byla bílá. U červených se totiž nedařilo zkrotit taniny, a tak se pila jen v laciných krčmách. Jeho chuť musela být opravdu dost mizerná. Ostatně, i bílé víno Římané málokdy pili samotné. Ředili ho moštem, vodou, dokonce i mořskou, a pořád do něj něco strkali – hrozinky, koření, česnek, med… vždyť nezbytnou součástí potřeb pijáků byly nejen poháry, ale i malé cedníky. Důvodů pro takové počínání je zřejmě několik. Je možné, že tehdejší víno obsahovalo více alkoholu, bylo samotné nepitelné anebo byly jiné chuťové zvyklosti. Vždyť maso se tehdy vařilo zásadně s ovocem – s fíky, švestkami, meruňkami…  a nakonec – existoval i společenský důvod: ředěním víno zvětšovalo objem a umožňovalo déle pít.

V každém případě lze předpokládat, že chuťové zvyklosti Římanů byly naladěny na sladkou strunu. To je vedlo také k tomu, že začali víno sladit olovem. Zjistili, že když víno stáčejí olověnými trubkami do olověných nádob, jeho chuť je sladší a dokonce je ochráněno před zkažením. Olovo totiž drasticky tlumí růst enzymů a tím i veškerý život. Vždyť dříve se používaly olověné masti k léčení poranění – to přece nemohla přežít žádná bakterie. Olověné koule ponořené do vína dodávaly vínu nejen sladkou chuť, ale i zdání struktury. Lidé pak umírali na vleklé otravy, jenže dlouho nikdo netušil, že za to může olovo. Dokonce ještě v 17.století se ve Francii v Poitou zušlechťovala vína oxidem olova. A tak se nápoj, který kdysi osobní lékař Marka Aurelia doktor Galén používal jako lék na všechny neduhy, změnil ve smrtící zbraň a značně přispěl k devastaci kdysi slavné říše.

Text: Martin Severa