Malbec
Kdysi jsem kdysi četl Steinbeckovu knihu Pláň Tortilla. Hlavními hrdiny je šest přátel, kteří žijí v jednom domě. Jsou nemajetní, nadevše milují víno, a tak všechny věci v domě za něj postupně vymění. To víno je pochopitelně špatné, ale příběh je napsán tak úchvatně, že já měl při čtení strašnou chuť právě na špatné víno. A nejen chuť, já ho i pil. Ostatně, sehnat tehdy špatné víno nebyl vůbec žádný problém. To víno z knihy mělo příběh, který v mém vnitřním světě žije dodnes. Díky němu jsem pak přečetl celého Steinbecka. Všechna špatná vína jsem však vypít nestihl. Naštěstí. Ale snažím se pít to, co čtu. A přečíst si něco o tom, co jsem vypil. Jenže někdy je to problém. Při četbě historie vína Cahors jsem byl zrovna na Moravě a v Blatnici jsem ho fakt nesehnal. A tak jsem si ke knize vzal muškát moravský. Nebyl sice špatný, ale mírné frustraci a neukojenosti prožitku nezabránil. Nezbylo než vypravit se na místo činu do Francie.
Rovnou se přiznám, že v samotném městě Cahors jsem nebyl. V roce 2009 jsem se plavil s přáteli po kanálu Midi (Canal du Midi) neboli Kanálu dvou moří (Canal de deux Mers) , který spojuje Atlantik a Středozemní moře. Od oblasti Cahors to naštěstí zas tak daleko není. Ta se nalézá na samém severním konci Haut-Pays v údolí řeky Lot. Kanál je poněkud jihovýchodněji a prochází vinařskými oblastmi Languedocu. V jednom úseku vlastně kopíruje pomyslnou vinařskou hranici mezi Minervois a Corbieres. Často jsem své kamarády nechal plavat (vlastně plavit) a vyrážel na kole do okolních městeček a obcí a radostně objevoval místí vína. Kromě toho jsem samozřejmě usilovně pátral po víně Cahors. Nakonec jsem ho koupil přímo v krámku u jednoho zdymadla. Vzal jsem si dva kartony a během další plavby jsem ho nábožně konzumoval. Když si ho dám dnes, znovu se mi vybaví nejen všechny vzpomínky, ale i pocity, vůně a emoce. Zásadní odrůdou pro vína z Cahors je Malbec, barvířka s modrou dužinou. Patří do rodiny cotoidních – dle místního názvu Cot či Auxerrois. Nebývalý rozmach zažila odrůda už před staletími. Měla ho na stole Eleonora Akvitánská, když si brala anglického krále Jindřicha Plantageneta, což tomuto black wine otevřelo dveře do Anglie. Stejné víno si oblíbil i druhý avignonský papež Jan XXII. Založil sice papežské vinice v Chateau Neuf du Pape, ale jako rodák z Cahors musel mít na stole a při mších to „své“ víno. Stejně jako ruský car Petr Veliký, který Vin de Cahors zavedl do bohoslužeb své ortodoxní církve a dal mu ruský název Kaorskoje. I francouzského krále Františka I. černý Malbec natolik okouzlil, že nařídil cahorským vinařům, aby mu založili vinice ve Fontainebleau. Zlaté časy Cahors vrcholily kolem roku 1720, kdy tam osázená plocha dosáhla 40 tisíc hektarů. A pak přišla katastrofa. Ke konci 19. století vše zničila fyloxera. Malá žlutá mšička révokaz. Malbec to odnesl nejvíc. Začal se sice po roce 1947 znovu prosazovat, ale na amerických podnožích, které jsou proti fyloxeře odolné, už to nebylo ono. Malbec odešel dobývat jižní Ameriku a brzy se stal národním stříbrem argentinského vinařství. Najdete ho samozřejmě i v Cahors – s intenzivním aroma po černých lesních plodech, lékořici a koření se silnou strukturou a vynikajícími tříslovinami, což je dobrá výzbroj pro dlouhé skladování.
Vždy, když si chci připomenout plavbu po kanálu, dám si láhev Cahors. Má pro mne mnohem víc informací než třeba fotografie. S jeho vůní a chutí se mi vybaví vše, co jsem tam prožil a viděl. Mohu vzpomínat se zavřenýma očima a zapojit fantazii.
V úvodu jsem řekl, že se snažím pít to, co čtu. Ale já jsem připraven pít i to, co vidím. A tak fotografie zas až tak nezavrhuji. Vidím-li obrázky Canal du Midi, dostanu chuť na Malbec z Cahors. A vidím-li pohyblivé obrázky, tedy například film Dobrý ročník, sháním se po láhvi Cotes du Luberon a klidně s ní půjdu do kina pečlivě ukrytou pod kabátem. Jen proboha doufám, že nikdo nebude točit film o Chaetau Petrus. To by mne finančně zruinovalo…
Martin Severa
