Francie: vztahy a konflikty mezi vlastníky vinic a dělníky ve středověku

Středověká Francie neměla k dispozici takovou pracovní sílu, jakou byli otroci, které využívali vlastníci vinic v galorománské době. V novém sociálním prostředí byl vinařský boom možný jen díky novému, obzvlášť účinnému typu svazku: úmluvě nazvané complant (nájem z osázeného pozemku v naturáliích).  Ve Francii byl takový pronájem praktikován od dob Karlovců a setkat se s ním můžeme ještě i dnes v nantských vinicích ve formě, která připomíná přinejmenším smysl jeho původního zavedení. Jedná se o smlouvu mezi pěstitelem révy a majitelem neobdělané půdy, která má být osázena. Byla stanovena lhůta pěti let, po kterou nechal majitel nájemci absolutní vládu nad pozemkem. To je doba nezbytná k provedení všech úkonů, bez kterých by nebylo možné vinici založit a plně zprovoznit. Po uplynutí této lhůty se vinice rozdělila na dvě rovnocenné části. Jedna přešla do plného vlastnictví udělovateli koncese, zatímco druhá zůstala v držení nájemce za variabilních pracovních podmínek: byla například zatížená roční daní splácenou penězi, častěji však podílem z úrody.  Koncese byla přitom udělena nájemci za podmínky, že vybere odrůdy podle pokynů pronajímatele a že dá vinici všechnu nezbytnou péči k její údržbě. Obzvlášť že bude provádět řez ve stanovenou dobu, jakož i ostatní vinařské úkony během roku „řádně a dle zvyklostí kraje.“ V některých místních ustanoveních bylo také upřesnění, že pokud nebudou provedeny všechny práce, může majitel půdy zpětně nabýt pronajatou vinici do svého vlastnictví.

Jako většina středověkých smluv, i complant je věčná a zaručuje převoditelné a dědičné právo. Oblíbená byla zejména v regionech na pobřeží Atlantiku, kde rozvoj námořního obchodu ke konci středověku otevřel vinařské produkci nová odbytiště.

Closier

Complant byl ale méně výhodný v případě, kdy majitel zatoužil po drahých, kvalitních vínech a větší odrůdové rozmanitosti. Příměstské vinice s tímto zaměřením zůstaly nezatížené, to znamená v plném vlastnictví. Majiteli takových vinic byli valnou většinou měšťané, ale i duchovní, kteří na ně mohli nepřetržitě dohlížet. Svůj majetek využívali přímo za pomoci nájemních vinařů, takzvaných closiers. Ti se vyplatili těm majitelům, kteří vlastnili minimálně dva hektary a mohli tak natrvalo zaměstnávat celou vinařskou rodinu. Vlastník je ubytoval v příbytku uprostřed vinice, kde se nacházel i lis, a někdy jim poskytoval i stravu. Closiers měli na starosti obdělávání vinice, její ostrahu i  zužitkování celé produkce. Zato pobírali plat, který byl stanoven nikoli pracovní dobou, ale podle celkové rozlohy svěřeného pozemku. Closeries – těchto malých hospodářství – od konce středověku sice ubývalo, ale při sezónních pracích byly využívány až do začátku 20. století, zejména v údolí Loiry. Ve významných oblastech bylo někdy nutné najmout navíc příležitostné vinařské dělníky – laboureurs de vignes.

Laboureur de vigne

Jejich síla spočívala v tom, že jich bylo velmi mnoho, byla po nich velká poptávka a spokojili se se skromnými pracovními podmínkami. V tom případě vykonávali closiers funkci správců a šéfů vinařských prací. Měli důvěru vlastníků a to jim zajišťovalo budoucnost.

                Vinařský dělník pracující za denní mzdu si svůj úděl nemohl nijak výrazně vylepšit. Mohl sice vlastnit malý kousek půdy, ale kvůli námezdní práci se o ni nemohl řádně starat. V příměstských vinicích beze smluv complent proto probíhaly ve 13. a 14. století nelítostné a dlouhotrvající sociální boje. Podle Rogera Diona představují „jeden z nejstarších příkladů boje manuálně pracujících vedeného kolektivně za lepší životní podmínky a svobodu.“ Jádro konfliktu bylo v tom, že laboureurs de vignes měli v držení i své vlastní vinice, kterým zdaleka nemohli věnovat takovou péči jako těm, na kterých námezdně pracovali. Jejich vzdorovitosti nahrávaly i podmínky – parcely byly těsně jedna vedle druhé a dělníci se tak povzbuzovali hlasem, gesty nebo signály, což zvyšovalo pocit solidarity. Podle jednoho autora ze 17.století právě odtud pochází původ slova tintamarre (hlomoz), který v původním slova smyslu označoval hluk, který dělali vinařští dělníci v Blois, když tloukli na své marre (místní pojmenování vinařské motyky) kameny, aby se navzájem upozornili, že přišel čas ukončit práci. A v Auxerre zase po odbití třetí hodiny odpolední vinaři „halekali i jinak halasili natoliko, že po svazích jakoby jeden hlas hlučel a byť by jeden mezi nimi více křiku natropit chtěl, uslyšet se v tom rámusu nedal,“ tvrdí v roce 1393 měšťané v procesu, ve kterém stáli proti svým dělníkům. Jsou ovšem zaznamenány i další stížnosti majitelů příměstských vinic: v roce 1355 v Metz, v roce 1383 v Cahors-sur-Marne a Sens, v roce 1393 v Auxerre a v roce 1402 v La Charité-sur-Loire. Jejich dělníci prý opouštějí vinice ve tři hodiny odpoledne a odcházejí obdělávat své. A navíc tam, kde pracují za mzdu, šetří během i tak krátkého času své síly, aby nebyli unaveni, když se pak pustí do díla pro svůj vlastní prospěch. Někdy byly protesty vinařských dělníků úspěšné – došlo k podstatnému zvýšení mzdy. Nutno ovšem říci, že to bylo většinou v období, kdy zasáhla vyšší moc. Například v letech 1348-49 řádil ve Francii černý mor. Úmrtnost byla velká, nastal tudíž nedostatek pracovních sil. Jestliže se v Tonnerre pohybovala denní gáže v roce 1345 od 7 do 9 denárů, pak v roce 1351 to bylo od 30 do 36 denárů.

Nárůst městské populace v počátcích novověku měl za následek rozparcelování příměstských vinic a tím nedostatek větších, nejméně dvouhektarových pozemků. Využití pracovní kapacity closerie, která zajišťovala živobytí rodině closiera, se už tolik nevyplatilo, a laboureurs de vignes díky svým organizovaným protestům získávali lepší sociální podmínky.

Použitá literatura:

Claude Royer: Les Vignerons

Text: Martin Severa