Fyloxéra neboli mšička révokaz a boj vinařů v Bandol

Rok 1863 budiž zapsán do deníčků sommeliérů všeho světa tím nejčernějším inkoustem. Neboť chybělo málo a nebylo by nejen jich, ale ani vína samotného. Toho roku byl totiž v jižní Francii v oblasti jižní Rhony u obce Lirac objeven neznámý druh hmyzu, který sem byl zavlečen s americkými keři vinné révy. Čtyři roky všichni vínoznalci ve Francii usilovně zkoumali, co že jim to požírá jejich národní stříbro. V roce 1868 prohlásili, že ten téměř neviditelný živočich je drobounká mšička a dali jí jméno phylloxera vastatrix. Problém byl pojmenován, ale to hlavní, jak se ho zbavit, už žádný entomolog, natož pak enolog, nevěděl. Malá mšička žlutavého zbarvení se stal nepřítelem státu. Během několika let, od roku 1870 do roku 1885, zničil většinu francouzských vinic. Napadeno bylo 61 departementů. Tisíce obcí zažilo bezprecedentní krizi, milionům lidí se zhroutil svět. Invaze fyloxery je bezpochyby nejhorší katastrofou, jaká se kdy objevila ve francouzském zemědělství. A to prosím počítám i obě světové války. Jeden příklad z vesničky Bandol ležícím u moře mezi Marseille a Toulonem:

Před invazí zde byla cena jednoho hektaru vinice 3 tisíce franků. V roce 1884 klesla na 600 franků. A to byl prodej vína pro většinu obyvatel jediným zdrojem příjmů! Zasaženi jsou i řemeslníci nejvíc bednáři. A přitom to byla nejlépe placená profese. Bednářský dělník měl větší plat než zedník. Teď zavírají jednu dílnu za druhou, odcházejí z domova a hledají práci v Toulonu a Marseille. A s láskou vzpomínají na své kdysi největší nepřátele červotoče. Jsou sice nepříjemní, ale když sežrali nějaký ten sud, znamenalo to další zakázky. A hlavně, člověk aspoň věděl, jak se proti nim bránit. Zhroutil se regionální i námořní obchod. Počet lodí proplouvajících přístavem klesl. Na začátku století kotvilo průběžně v Bandolu kolem osmi plavidel. Před tím to bylo kolem stovky. Dokonce klesl i počet obyvatel. V roce 1880 vinice v Bandol přestaly existovat. Tedy za pouhých 16 let od vypuknutí invaze té malé žluté mrchy.

Někteří bandolští vinaři se ale nevzdávali. Odmítli opustit rodnou hroudu a v tom samém roce 1880 znovu osázeli tři hektary. Řekne se to jednoduše: osázeli – ale jak osázeli! Jako nikdy před tím. Francouzské odrůdy naroubovali na americké podnože. Kdo jim poradil, že právě ty by mohly být rezistentní proti fyloxeře, o tom historie mlčí. Každopádně to považovali za dobrý nápad, což se později ukázalo velmi pokrokové. Čtyři roky se pak chodili s obavami dívat, zda rostlinky vydrží, a pak do toho šli naplno. Plni nadějí osázeli 15 hektarů. Mšice, potvora jedna, nikde. V roce 1900 byly obnoveny vinice na 80 hektarech. Pořád ještě to má daleko do velikosti osázené plochy před krizí, ale to jen proto, že zdevastovaní vinaři neměli dost peněz. Ale i s tím málem položili základ kvalitních vín později označovaných ze zákona jako apelace.

Ne nadarmo se říká, že každá válka či katastrofa přináší pokrok. Protože jen ten, kdo si sáhne na dno, ať už je to jednotlivec či společnost, dokáže z nezbytnosti a poučen naplnit důležitá a riskantní rozhodnutí. V případě bandolských průkopníků navíc platí, že kdo vyhraje první, vyhraje dvakrát. Vinaři z ostatních regionů se totiž nesetkali s tak rychlým průběhem zkázy. Nevěřili, že pohroma je tak závažná, a snažili se zlo odvrátit nejrůznějšími, avšak zoufalými pokusy, které dnes vzbuzují úsměv. Byl to marný boj. Vinice většinou  nepřežily ani do první světové války. S krátkozrakostí, která je doprovodným jevem zoufalství, byly vysazovány nadproduktivní, ale velmi průměrné odrůdy, což bylo mnohdy zárodkem nových krizí. Prosperita a dřívější renomé se vrátily jen tam, kde vinaři dbali na kvalitní odrůdy. Ale pro celou Francii platilo jedno: nikde už to nebylo jako dřív. Ani v Bandol.

Pojďme si teď říct něco o metodách, jakými někteří vinaři, ale i nevinaři, proti fyloxeře bojovali. Na rozdíl od bandolských nenašli odvahu na „vabank“ řešení a stále se pokoušeli uchovat to, co ve vinicích rostlo. Vždyť už si přece před tím, kolem roku 1852, hravě poradili s padlí révovým! No, podívejme se nejprve na jednoho abbé v Touraine. Ten vynalezl úžasné verdunské obojky –  colliers de Verdun. Byly to tvárnice z vápence a kafru ve tvaru kříže. Do nich se sevřelo hrdlo kořenu révy a mšičku to mělo zadusit. Bohužel nezadusilo. Tak trochu mi to připomíná scénu z filmu Na samotě u lesa. Tříska se Svěrákem tam chytili blechu a namísto aby ji rozdrtili prsty, položili ji jemně do lavoru s vodou: „Dvě, tři tempa a utopí se…“ Možná se pan Svěrák skutečně inspiroval bojem proti fyloxeře, protože  jediným způsobem, jak se té potvory zbavit bylo  zaplavit vinice během zimy deseticentimetrovou vrstvou vody. Vinaři sice správně odhadli, že ten hmyz neumí plavat, ale neměli zase tolik vody. A tam, kde ji měli, to dlouhodobě problém stejně nevyřešilo. Další málo úspěšnou metodou byl postřik sirouhlíkem. Velké náklady, malý efekt. Jako u zaplavování. Úplně na nic bylo i pačokování tekutými insekticidy během zimy. Vinaři naivně věřili, že když zničí zimní vajíčka mšice, zamezí jí v rozmnožování. To ale ještě nevěděli, co mšička všechno vydrží.

A co nakonec vinice zachránilo? Vědci přišli na to, že vývojový cyklus této mšice probíhá úplně jinak na amerických keřích než na  evropském druhu vitis vinifera. A to byl jeden z důvodů tak dlouhého hledání účinných prostředků. Tehdejší vědecké poznatky prostě nestačily na to, aby mohly zabránit rozmnožování a šíření fyloxery na evropských odrůdách. Vinaři  prováděli empirická pozorování, což je časově poměrně náročné. Zkrátka: nejprve dokonale poznej nemoc a pak teprve urči, jak na ni. Jedině v  Bandol si nemohli dovolit seznamovací večírky s nějakým odporným americkým hmyzem  a riskli to. A dobře udělali.

Jenže roubování kvalitních francouzských odrůd na americké podnože, to nebylo tak jednoduché. Někomu  vadilo, že to nejde udělat hned a najednou, jinde zase remcali, že je to moc drahé a někdo tomu prostě nevěřil. Ve  vinicích v Burgundsku se vinaři rozdělili na dva nepřátelské tábory. Na „amerikány“ a „síraře“. Sířit nebo roubovat?

Dnes už víme, že na plné čáře vyhráli amerikáni. Ovšem když vinaři začali své keře roubovat, tak to vůbec neuměli. No, nedivme se. Já vím, dnes se nám to pije, ale dovedete si představit, jak těžké je najít podnože, které se nejlépe přizpůsobují půdě i roubu, jak nelehké je osvojit si vhodnou roubovací metodu? Což je třeba roubování „na místě“, tedy přímo ve vinici, či roubování „na stole“, kdy byla naroubovaná rostlina zasazena „do školky“. Vinaři se hádali i o systém roubování. Mám to nasadit do  rozštěpu, za kůru jednoočkovým roubem či anglickým roubem? No řekli byste, že to bylo tak složité? A jako by toho nebylo dost. Americké podnože přinesly další neznámé nemoci způsobených cizopasnými houbami. V roce 1878 se objevila peronospora a v roce 1885 černá hniloba. Roubování navíc způsobilo i zánik tradičních způsobů vysazování a obnovování vinic.

Nazvěmež tedy dobu vynálezů hodných románů Julese Verna dobou postfyloxerickou. Ona doba neznamenala jen pokrok ve vinařské technice. Nesla sebou i hluboké ekonomické a sociální změny. Nové podmínky práce totiž vyžadovaly nemalé investice. Ve většině  dnes významných vinic dosáhli prosperity až po půl století usilovné práce. To vše za cenu hlubokých technických, ekonomických a sociálních změn.