Apelace BANDOL – stav blaženosti

Když se řekne Provence, vybaví se milovníkům vína většinou lehké svěží růžové víno. Tato vinařsky nestejnorodá a rozlehlá oblast má více hektarů než česká republika – 27 tisíc hektarů, a pro milovníky vína je opravdovým eldorádem. 48 družstevních vinařství reprezentuje 55% produkce, 370 samostatných vinařství zbylých 45%. Má několik samostatných apelací, z nichž se mnohé mohou pochlubit opravdovými velkými víny. Jedním z takových oblastí jsou vinice nad přístavním městečkem Bandol poblíž Toulonu. To také dalo název apelaci, která zahrnuje 8 obcí s padesáti doménami a pěti Caves coopératives. Dvě vinařství produkují vína, která patří mezi 100 nejslavnější láhve světa. (Sylvie Girarad-Lagorce: Vína snů- Bouteille de reve, vydalo Hachette Livre, Paris roku 2010) Jsou to Chateau Pibarnon a Chateau Pradeaux. Mimo to má Bandol ještě jednu důležitou „zvláštnost“. Nenarazíte tady na špatné víno.  

 

Už v 18.století bylo víno z Bandol velmi žádané v celé Evropě. Roční výnos dosahoval 60 tisíc hektolitrů a do celého tehdejšího světa putovaly sudy označené velkým B. Přístavní město a vesnice kolem něj vzkvétaly. V roce 1864 sem však přišla fyloxerická tragedie. Odnesli to nejen vinaři, na kterých stála ekonomika celé oblasti, ale i řemesla s vinohradnictvím související. Zhroutil se i námořní obchod. Zatímco v 60.letech 19.století kotvila v bandolském přístavu stovka lodí denně, na začátku století dvacátého jich nebylo ani deset. Klesl i počet obyvatel a v roce 1880 vinice v Bandol přestaly existovat. Bandolští vinaři neměli na vybranou. Buď přijdou o obživu a budou žít v mrtvém městě nebo vsadí všechno na jednu kartu. Koncem 19.století, kdy celý svět věřil, že zákeřnou mšičku phyloxera vastatrix nějak přemůže,  vyklučili bandolští většinu vinic a osázeli tři hektary francouzskými odrůdami, které  naroubovali na rezistentní americké odnože. Za čtyři roky se přesvědčili, že to funguje! V roce 1900 měly nově osázené vinice již 80 hektarů. Začátkem 20.století, tedy v době, kdy ostatní vinaři marně proti révokazu bojovali chemickými prostředky, nastala renesance bandolských vinic. (Podrobněji o invazi fyloxery v Bandol v článku „Fyloxera neboli mšička révokaz a boj vinařů v Bandol“.

Takové úsilí svědčí o výjmečném vztahu vinařů k révě a o naprosté oddanosti vinařskému životu. Možná tu hraje také ta okolnost, že Bandol je nádherným koutem světa, který vinař zkrátka nemůže opustit. Setkávají se zde všechny podmínky pro výrobu naprosto jedinečného vína. Svahy většiny vinařství jsou orientovány k moři, těší se výjmečnému mikroklimatu, které profituje z blízkosti moře, a známý vítr mistral zbavuje révu přílišné vlhkosti a chrání ji tak proti napadení plísní a houbovými chorobami.

 

Odrůda Mourvedre

Celá bandolská sláva je založena na jedné jediné odrůdě Mourvedre. Původně pochází z Katalánska a zdědila jméno po městu Murviedro, ve Španělsku se také nazývá Mataro podle stejnojmenného městečka Mataro nedaleko Barcelony. Na jihu Španělska však mnoho pozornosti nebudí. Mourvedre je totiž odrůdou na plný úvazek. A vinařům v Bandol je jasné, že jen s ní mohou dosáhnout vysoké kvality a tím i prosperity. Jejich houževnatost, s jakou jejich předci zvítězili nad fyloxerou, se projevuje i dnes. Věří své odrůdě a svému vínu. Bez takových vinařů velká vína nikdy nevzniknou. Vlastní apelace dosáhli v roce 1941, čemuž předcházela tvrdá disciplina. Maximální výnos 40 hektolitrů na hektar, hrozny mladých keřů mohou být použity pro výrobu vína až po osmé úrodě, osmnáctiměsíční školení v sudech. Mourvedre dozrává extrémně pozdě, jenže k dokonalé zralosti potřebuje ještě prořezávání keřů, kterým se regulují výnosy a zvyšuje kvalita. Jinak by nedozrála a nedosáhla minimálně 12,5 procenta obsahu alkoholu, bez nichž není kvalitní. A to i přes 3000 hodin slunečního svitu v roce a chráněné poloze. Jednou z jejích vlastností jsou silné třísloviny, které jí dávají neobyčejnou schopnost dlouhého stárnutí, která se na jihu Francie jen tak nevidí. V kombinaci s jedinečným vápenatým podložím z období Trias tak vznikají velká vína.  A co se týče ročníků, je Bandol jedinečný případ. Když Mourvedre v říjnu zraje, sluníčko se na ni po celou dobu usmívá. Špatný ročník prakticky neexistuje. Jsou jen méně vydařenější, ale abyste to poznali, musí vám to říct samotný vinař. Přesvědčil jsem se o tom sám.

 

Dupuy de Lome

Každé vinařství, ve kterém se zde zastavíte, má svůj příběh. Zrovna jako Domaine Dupuy de Lome. Pokud vám to jméno něco říká, pak ano, máte pravdu: Stanislas Charles Henry Dupuy de Lome (1816 – 1885) byl nejlepším francouzským stavitelem lodí všech dob. Zasloužil se především o rozvoj parou hnaných pancéřových lodí a významně se podílel na vývoji ponorek a vzducholodí. Ve druhé polovině 19. století se jeho zásluhou stalo francouzské loďstvo druhým největším na světě. Dodnes je po něm pojmenováno několik lodí, poslední křtiny byly v roce 2004 – kdy byla jeho jménem pokřtěna špionážní loď. A nejen to, ale i lyceum v bretaňském městě Lorient, poblíž kterého se narodil, a také jedno vinařství poblíž Bandol.

Pana Henri Dupuy de Lome okouzlila krásná přírodní zákoutí u vesničky Sainte Anne d’Evenod poblíž Toulonu, kde pracoval. Zvláštní skalnaté útvary, slunné stráně a okolní kopce mu poskytovaly nádherný výhled na moře. Vinice tady ale zasadila až jeho dcera a vinařství pak postupně rovným dílem dědili všichni jeho potomci, až mělo 50 majitelů. V 90.letech se rodiny konečně domluvily a dnes má vinice 7 majitelů, kteří jsou přímými potomky pana Loma. Dva z nich  – Benoit Cossé a Geoffroy Perouse se v roce 1998 rozhodli, že vinařství oživí. Řízením pověřili Géralda Damidota, který je hlavním enologem. I tady hraje hlavi roli Mourvedre. Ve směsích je jí obvykle 80%, doplňuje ji Cinsault a Grenache. Gérald mi dává nahlédnout tak trochu pod pokličku. Jen podotknu, že francouzští vinaři nepoužívají „koštýř“, pomocí kterého víno ze sudu nasávají, ale pipetu. Gérald nabírá ještě ne zcela zralé víno (což znamená, že při mé návštěvě v prosinci 2011 nabízí ročník 2008) z terroiru „La Toulouzanne“, který je na severu od Ste.Anne obklopen skalami a je součástí chráněné lokality „Les Grés de Ste. Anne“. Půdy jsou křemenito-vápenaté, vysušené a od přírody málo úrodné, což révě vyhovuje. Druhý terroir je na stráních kopce Beausset Vieux na místě zvaném „Le grand Canadeau“. Tady je geologická vrstva z období Trias na vrstvě z doby Křídy. Půda- jílovitý slín – patří mezi ty nejlepší v apelaci. Právě z vrcholu tohoto kopce se kdysi díval pan Lome na moře. Víno je tady lehčí, ovocnější, elegantní, ale tohle je ještě miminko. Dominuje vůně třešní a borůvek, je tam cítit kůže, doutník, výrazné taniny. Podle Géralda to ještě na pití moc není, ale „na jazyku to dělá strašně dobře…“ A pokud vám řekne, že pijete asambláž, tedy směs, nemusí to znamenat smíchání několika odrůd, ale dvou a více terroirů stejné odrůdy. A můžete tomu klidně říkat cuvé – žádný rozdíl v tom prý není.  Vydařené či nevydařené víno je zde relativní pojem. Mourvedre se totiž sklízí postupně dle zralosti. Loni (2009) sklízel Gérald 14 dní, letos více než měsíc – to vše, aby byla stejná zralost. Okusil jsem zcela protekčním způsobem bílé víno 2009 ze sudu. I tohle víno bylo ještě miminkem. S miminkem ještě nemůžete mluvit, nemůžete se s ním tudíž podělit, miminko nic nechápe, ani to, že ho zbožňujete. Je krásné a mění podobu. Až za pár let se ukáže, komu se skutečně podobá. A je na rodičích, aby z něj vyrostl kvalitní člověk. Za pár let se na něj určitě přijedu podívat.

 

Terrebrune – nejlepší rosé na světě

Vinařství Terrebrune je o několik kilometrů blíž moři poblíž městečka Ollioules. Patří mezi ta nejmladší v apelaci, zato je jedno z nejprestižnějších. Otec současného majitele pana  Reynalda Delille sem přijel v roce 1963. Zdejší kraj ho natolik okouzlil, že tady koupil opuštěný bývalý statek a 10 hektarů pusté půdy. (Teď má 30 hektarů) První vinifikace byla 1975 a první láhev dodal na trh v roce 1980. Těch 30 dnešních hektarů vinic Terrebrune je velmi specifických. Půda je vápencová z období trias. Vápenec je porézní a proložený jílovitou půdou, takže kořeny proniknou velmi hluboko. Ve víně se pak odráží mineralita půdy a tím pádem vůně přírody, jakou v jiných vínech neucítíte. K tomu přičtěme otevřenou expozici vinic na moře, což znamená čerstvější vzduch. Vínu to dodává eleganci v aromatech, která se v bobulích vytvářejí v době dozrávání při střídání denních a nočních teplot. A až na konci mé návštěvy mi Reynald řekl, že nikdy nepracovali jinak než biodynamickými metodami. „Musíme respektovat terroir. Jinak by to přece nebyl terroir, ale uměle vytvořené prostředí. Bez respektu k přírodě velká vína dělat nelze.“

Stojíme ve sklepě u stěny, která je v jednom místě obnažena, takže je vidět struktura půdy i s kořeny révy. Ohmatávám popraskaný vápenec a zblízka rozpoznávám cestičky a skulinky, kterými do půdy pronikají kapičky vody. Rovnoměrná vlhkost tuto půdu odlišuje od jiných vápenatých podloží. Pijeme lahev 2007, která spatřila světla trhu před 14 dny. „To je takové naše beaujolais primeur,“ říká Reynald. Ani tady se nedočkám odpovědi na otázku, zda je to dobrý či špatný ročník. Mluví se jen o rozdílech. Každý je jiný. „Je to jakoby ses zeptal maminky, které dítě má nejraději,“ říká Reynald. „Radost nám dělají všechny.“ Zeptat jsem se ale musel, protože můj zrak spočinul na objemné lahvi červeného Terrebrune 1982, na kterou Michelem Platitni napsal, že je to velký ročník a připojil podpis. Největším zážitkem bylo ovšem rosé z roku 1993. Už téměř oranžová barva, mazlavé v ústech, ale struktura pořád drží. Právě na základě této zkušenosti tvrdím, že v Terrebrune mají nejlepší růžové na světě. A jestli někdo říká, že rosé má být jednoduché a lehké víno a nezaslouží si stárnout, tak podle mne nemá pravdu. Ostatně, Reynald má ještě starší ročník – 1982. Až prý přijedu příště, tak se na něj mohu podívat. O ochutnání se bohužel nezmínil. Degustace končí bílým vínem. Mineralita vytažená z půdy plně nahrazuje kyseliny.  Víno to dělá silným a dává mu do vínku dlouhý život.

 

 

Chateau Pradeaux – dědictví rodu Portalis

Toto vinařství najdete v městečku Saint-Cyr-sur-Mer, které má na náměstí Portalis jednu raritu: originál sochy svobody. A nenechte se unést výbuchem rozhořčení nad mou nevzdělaností. Když říkám originál, myslím tím původní dílo. Je čtyřikrát menší než její kopie v USA. Měří dva a půl metru, tedy tolik, jako ukazovák newyorské kolegyně, a je pozlacená. Jejím autorem je francouzský sochař Frederic August Bartholdi. Pan Gustave Eiffel pak jen sestrojil pro Spojené státy onu obří konstrukci. Je to podobné jako s jeho známou „Eifelovkou“: ani tu nevymyslel, jen jí konstrukčně vdechl život. Socha svobody stojí na náměstí v Saint Cyr sur Mer proto, že ji pan Bartholdi věnoval svému příteli, majiteli nedalekého Chateau des Beaumelles. Ostatně, jednu z dalších tří malých kopií sochy najdete na břehu řeky Seiny v Paříži. A ještě něco: má obličej paní Singerové – vdovy po vynálezci šicího stroje.

Slávu Chateau Pradeaux založil kolem roku 1805 Jean-Etien-Marie Portalis, rodák z blízkého Beausset. Byl advokát a jako vysoce postavený politik byl hlavním strůjcem Občanského zákoníku. Sepsal ho pro Napoleona Bonaparte a císaři se natolik zalíbil, že za to milému panu Portalisovi věnoval nejen své napoleonské vinice, ale k tomu ještě post ministra „des Cultes“, což by se dalo přeložit jako ministerstvo vnitřních věcí a náboženství. Současný majitel vinařství  Cyril Portalis je přímým potomkem slavného státníka v osmé generaci. Mým průvodcem je jeho syn, tedy už devátá generace. Samotné vinařství je ale mnohem starší, ústřední budova pochází z roku 1620. Největší ránu dostalo během 2.světové války, kdy byly zničeny téměř všechny vinice a Němci, kteří utíkali před spojenci na jih, vypili všechno víno v sudech i lahvích.

Chateau Pradeaux má díky svým věhlasným majitelům z bandolské apelace největší renomé. Na okázalosti si však nezakládá. Víno se sice vyrábí technologií řízeného kvašení, ale v betonových, nikoli nerezových tancích a poté putuje na 4 roky do sudu. Ani tady jsem se nedozvěděl nic o nejlepších ročnících. Tak alespoň interpretuji pana Portalise mladšího:. 2004 velmi dobrý, 2007 vyjde v roce 2011 a vypadá to na velmi, velmi dobrý ročník. 2008  a 2009 se taky narodily jako dobré, snad se ta holátka nezkazí výchovou. 2002 je velice nepodařený, sešlo se mnoho špatných okolností.  2005 jsem okusil a své nadšení jsem musel poněkud tutlat, protože monsieur prohlásil, že je průměrné. Vzápětí dodal, že dostalo jen 95 bodů. Po této větě jistě chápete, že výše jmenovaný nepodařený ročník 2002 by byl ozdobou každé vinotéky. A jak to bude vypadat s ročníkem 2010? Dověděl jsem se to samé, co ve dvou předcházejících vinařstvích. Rozdílům mezi ročníky se vinaři snaží zamezit postupnou sklizní tak, jak hrozny dozrávají. Většinou to trvá týden, letos to bylo měsíc. Bude to prý dobrý ročník. No, že by jen 97 bodů? Na to se přijedu v roce 2014 podívat.

Martin Severa

You may also like...