Vinařství v islámských zemích

O tom, že víno bylo součástí života v dnešních islámských zemích od pradávna, není pochyb. Starověký bohatý rozvoj vinařské kultury a kult vína vytvářely hodnoty a tradice, které předislámští Arabové i jiná etnika znali a po expanzi islámu zdědili. Víno bylo na území dnešních muslimských zemí považováno za součást dobrých věcí jako voda, mléko a med. Souhrn koránských veršů ukazuje, že ani dnes islám neodmítá alkohol bezpodmínečně jako je tomu v případě vepřového masa či zdechliny (nenáležitě usmrceného zvířete) nebo krve. Muhammedovo proroctví bylo písemně zaznamenáno až za vlády třetího chalífy Uthmána (644 – 656). A jen několik desítek koránských veršů má podobu zřetelných nařízení. Proto nabízejí odlišný přístup, jsou obsahově nesrozumitelné a svádějí k rozdílným interpretacím. A to se také projevuje ve vztahu k vínu.

Ovšem tendence odmítat alkohol se projevovaly už dlouho před tím u všech starověkých národů a civilizací – náčelníci či staršinové varovali, že pokud někdo spáchá pod vlivem vína čin, který by mohl vyvolat spirálu krevní msty, bude vyvržen z kmene, což se rovnalo trestu smrti. Účinky vína podle nich také ohrožovaly bojeschopnost muslimských jednotek a důstojnost rituálních úkonů. To, že bylo víno později postaveno na úroveň nejhorších trestných činů, je výsledek účelové tvorby falešných prorockých tradic. Zřejmě na základě těchto skutečností se zrodila legenda o zákazu vína:

Legendy

Po smrti proroka Mohameda v roce 632 došlo v Medině k vážnému incidentu. Učedníci Mohamedovi se po večeři opili a jeden z nich začal přednášet urážlivé básně na adresu obyvatel Mediny, což vyvolalo konflikt. Poté bylo všechno víno v Medině vylito a zakázáno. Daleko věrohodnější jsou však legendy z doby kolem roku 3500 před Kristem.  Podle jedné z nich dal perský král Džamšíd naplnit džbány rozdrcenými hrozny a pečlivě je uzavřel. Věděl o tom jen on a pár ministrů a šlo mu zřejmě o získání toxického materiálu. Nechal je označit nápisem „jed“, protože věděl, že požití zkvašené šťávy navozuje stav, ve kterém člověk ztrácí soudnost a při předávkování může zemřít. Tento „jed“ pak prý vypila jedna z konkubín (či manželek) krále v úmyslu se zabít, ale namísto toho se dostavil povznášející pocit. Král na to přišel a chtěl ji popravit, ale když viděl její přítulnost, přidal se a spolu pak srkali zkvašenou šťávu až do rána. Tekutinu pak nazval „šťastný jed“ (zahre chóš) a vznikl tak obyčej pití vína před řešením důležitých státnických záležitostí. Tento zvyk pak přejali staří Řekové a sympozium (=společně popít) bylo na světě. Legenda však pravděpodobně vznikla daleko před tím, neboť džbány s usazeninami vína, které se v oblasti našly, jsou datovány do období 5400 – 5000 let před Kristem.

Ve skutečnosti se víno pilo bez přerušení i po smrti Proroka hlavně v nejvyšších vládních kruzích. Pití vína se také nehodlali jen tak vzdát muslimští konvertité z řad etnických Řeků, Aramejců, Egypťanů a hlavně Iránců. Jejich přestup na islám byl spíš formální, protože se nehodlali vzdát dosavadního společenského postavení a hlavně chtěli mít pokoj. A pro Araby, kteří se na nových územích usazovali, to byl zřejmě těžký džihád srdcem, aby odolali vínu, protože muslimové v prvních 30 letech dobyli území, kde byla kultura obyvatel s vínem těsně spjata.

V roce 775 nahradila abbásovská dynastie umajjovskou, chalifát přesídlil do Bagdadu a utužovala se právní nařízení. Odsuzovala se příliš světská umajjovská moc a tvořil se nový náboženský kodex. Důsledněji se dbalo na prohibici a prohloubila se restrikce proti jinověrcům. Přesto se při jednání politického shromáždění podávalo za účasti dvorních básníků víno.

Víno nezmizelo z muslimského světa ani o mnoho století později. V době safíjovské epochy v letech 1501 – 1773 bylo víno v Íránu velmi kvalitní. Alespoň to tvrdili francouzští diplomati. Za nejvydařenější považovali víno z modrých odrůd v oblasti Šíráz. To bylo určeno pro šáha a jeho dvůr. Jen z této oblasti ho tam bylo dovezeno 1200 litrů ročně, plus další ze Zakavkazska. Německý lékař Kampfer přirovnal kvalitu šírázských vín ke slušnému burgundskému, perlivá prý nebyla horší než pravé šampaňské. Iránci však upřednostňovali silné aroma a silný opojný účinek. Hlavním záměrem bylo opít se, což dokazuje i to, že tehdejší íránští hodnostáři v Evropě pili jak duha, například Husajn Alí Bek, emisar šáha Abbáse I.ve Španělsku, Portugalsku a Vatikánu byl podle dochovaných pramenů sotva kdy zastižen ve střízlivém stavu. Nutno říct, že muslimové sice pili, ale víno vyráběli a prodávali jinověrci.

Kolébka vína a vinice starověku                    

Archeologické nálezy praví, že se kolébka vína se nalézá někde mezi jižními svahy Kavkazu a jižně od Kaspického jezera. Tedy na severu dnešního Íránu, kde vznikla ona výše zmíněná legenda. Vinařskou velmocí byla ve starověku Sýrie a nejznámějším syrským vínem Chabylon , nazvané podle starozákonního jména dnešního Halabu. Toto víno se zmiňuje už v klínopisných textech z pozdně asyrského období. Někteří řečtí historikové byli zdejšími odrůdami natolik okouzleni, že do historické Sýrie (území dnešní Sýrie, Libanonu a Jordánska, pro toto území se používal i řecký název Levanta) umisťovali rodiště samotného boha Dionýsa-buď od oblasti Antiochie, jindy zase do vinicemi oplývající krajiny kolem Damašku.

Další významnou vinařskou oblastí byla Palestina. Když sem doputoval Mojžíš, prohlásil, že je to země oplývající kysaným mlékem (labanú) a hroznovou šťávou (dib). Nejznámější byly vinice z oblasti Jeruzaléma, Hebronu a údolí Jordánu. V Iráku se vyráběla nejlepší vína před příchodem muslimů v oblasti mezi městy Mosul a as-Sámarrá, hodně vinic bylo i kolem města Baqúba severovýchodně od Bagdadu.

Ovšem největší plochy révy se ve starověkých předislámských zemích  nacházely na území Egypta. Není divu – na zemědělské kultuře nilské delty se zakládala celá civilizace. Když sem v roce 641 vstoupila vojska Amra Ibn al-Áse (věrný druh Mohamedův), našla zde koptské kláštery a s tím nekonečné trati révy. Nejjižnější trati sahaly až ke hranicím se Súdánem. V Egyptě má také domov předek mnoha modrých odrůd vitis vinifera occidentalis. Dodnes se zachovaly i vinice v Afghanistánu severně od Kábulu, zřejmě jako poslední ozvěna po Alexandru Velikém. Vitis vinifera orientalis, předchůdce většiny mnohých současných variet, měla zase domov v údolí řeky Jordán. Definovat tehdejší odrůdy je poněkud složité. Některé z nich, jako Obeidah a Merwah  v Libanonu či Rkatsitelli, Saperavi či Tsinandali v Gruzii se dochovaly dodnes, o jiných existují zmínky v písemných pramenech Hebrejců– například Psychia či Amnemia, přičemž není vždy jasné, zda se jedná o odrůdu či název vína – jako například již výše zmiňované  Chabylon nebo víno z temně modrých hroznů  Kúší či hebrejské archivní víno Jajín. Víme také, že předislámští Arabové rozlišovali víno podle barvy: červené, bílé, žluté a černé. Lze tudíž předpokládat, že neznali rosé. Co ovšem nevíme je, jak vlastně víno chutnalo. Někteří experti soudí, že víno mělo zcela jinou, horší, ba až odpornou chuť. A s tím souvisí rozdílný přístup ke konzumaci.

Obyčej pití vína              

O pravděpodobné špatné chuti vína svědčí to, že se jen málokdy pilo neředěné. A ředilo se nejen pramenitou, ale i mořskou vodou. Kromě zlepšení chuti to také znamenalo větší objem a umožňovalo to pít víno déle aniž by se brzy dostavily příznaky opojení. Pijáci do něj navíc přidávali kde co – med, kadidlo, pepř nebo skořici, proti bolehlavu se přidával šafrán. Víno se i parfémovalo růžovým olejem, mátou a zázvorem. Víno s myrhou považovali Židé za narkotikum, Řekové a Římané za detoxikační. Navíc, víno se tehdy jen obtížně skladovalo. Buď se uchovávalo v kožených měších anebo v kameninových či keramických nádobách, které byly zevnitř vymazány olejem z ovčích ohonů, aby nádoby víno nepropouštěly. Džbány a konve byly uzavřeny víky z ořechového dřeva anebo klasickým antickým způsobem: na hladinu se nalil olivový olej. Lze si tedy představit, jaký mělo tehdejší víno buket – vylepšování chuti bylo namístě.

Zajímavý byl také způsob pití vína – v předmuslimské i muslimské epoše na arabských územích a Persii. Tehdejší nejvyšší společenská třída vládců, kalifové, si oblíbili večírky, které se měly do podrobností podobat zemi zaslíbené popisované koránem, včetně pití vína. Vinné večírky však začínaly ráno, jak se na vládnoucí třídu sluší, tedy v době, kdy podřadné vrstvy lidí pracovaly. Metafora pití vína za ranního rozbřesku navíc představovala ve starověké perské astrologii konjunkci novoluní a slunce.

Tolik alespoň několik pohledů na složitou tematiku týkající se vína a islámu. Jedno je však jisté: víno zasahovalo a zasahuje do života v islámských zemích stejně významně, jako v kterékoli jiné zemi. Nadarmo se neříká, že víno se narodilo spolu s člověkem.

Martin Severa

Literatura:

Miloš Mendel: Víno a vinařství v dějinách islámu (Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha 2010)

Hugh Johnson: Příběh vína (Slovart, 2008