Postřehy ze spanilé cesty po neméně spanilé Francii

Víno jižní Rhony

Prolog aneb francouzský dorost pracující v gastronomii
Začátek cesty na pražském Zličíně začal velmi slibně, kolega oznámil přítomnost dvou lahví alsaského ryzlinku jakožto cestovního pití a můj strach ze skoro 1300 km dlouhé cesty se rázem vytratil. Začátek cesty probíhal naštěstí bez obvyklých německých “stau” a tak jsme projeli střední Německo poměrně plynule.Za Karlovým tichem “Karlsruhe” bylo rozhodnuto, že při příštím tankování otevřeme první lahev a pořídíme nějaký catering, jako vždy v této části Německa dělám chybu tím, že se pouštím do pochybného experimentu a objednávám si “kari wurst” a opět musím konstatovat , že tento druh fůze považuji za gastronomický omyl a nechápu proč je tento děs již považován za skopecké málem národní jídlo, naštěstí výrazná chuť ryzlinku spláchla kari a opět naladila chuťové buňky, které se již viděly v Provence. Navigace v tu chvíli ukazovala dojezd v optimistických šest hodin večerních a tak jsme začali spřádat večerní plány, nejmladší kolega začal navrhovat “bublinky a ústřice” a nakazil nás svým juvenilním optimismem, nicméně původně průjezdné německé dálnice se začaly zahušťovat a navigace začala oddalovat 

Orange – Řimský amfiteatr

dojezd do cíle o celé čtvrthodiny.

Cesta přes Burgunsko probíhala ještě poměrně svižně, ale před Lyonem jsme se na několik desítek minut úplně zastavili a přejezdu BÊČVY pardón RHŌNY bylo načelníkem zájezdu rozhodnuto, že je lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Po zkušenosti z minulého roku z Epernay (Champagne), kde byly po půl deváté večer otevřeny jen dvě nálevny Pastisu a čekalo se na veterináře neb tam skoro chcípl pes, budeme večeřet v hotelové restauraci, v místě našeho prvního nocování v starořímském městě Orange. Na hotel jsme dorazili kolem čtvrt na devět a hotelová kuchyně měla do půl, ale hotelová recepční byla nejen šarmantní , ale navíc i inteligentní a tak nám ještě před naším příchodem uprosila kuchaře aby se prodloužil svoji večerní směnu, po nezbytné očistě vcházíme do hotelové restaurace, mé rozčarovaní, že naše první jídlo nebude v “michelinské” restauraci se rozplynulo při pohledu na menu které naprosto odpovídalo mé představě francouzské kuchyně. Teprve po přínosu jídelního lístku jsem si všiml, že obsluhující personál jsou vlastně odrostlé děti, studenti zřejmě hotelové školy, o vinný lístek jsme si již museli říci a již jsem viděl v očích obsluhujícího personálu lehké zděšení, náčelník vybral bílé na rozklusání po dlouhé cestě a růžové k jídlu , protože jsme se všichni shodli na druhém chodu “rybě”. Číšník-dítě si objednávku nezapisoval, takže se přišel ještě 3x zeptat co za víno vlastně chceme, ale hlavní legrace teprve měla přijít. Člověk by řekl, že každé francouzské dítě musí být za svůj život při nejmenším vidět několik desítek až set otevření lahví, tento klučina však evidentně měl svou světovou premiéru, neobratně si počínal již při odhalování hrdla lahve a tak nebylo divu, že se mu podařilo velmi elegantně přetrhnout korek. Chlapec se dostal do šoku a začaly se mu třást ruce, natahovat moldánky, situaci naštěstí zachránil náš náčelník výpravy, který bravurně a hlavně pro obsluhu didakticky otevřel tuto i druhou lahev a hlavně franckým jazykem ukonejšil skoro plačícího chlapce, že takové věci se stávají a nikdo učený z nebe nespadl. Chlapec se naštěstí uklidnil, ale po zbytek večera mu zůstal vysoký třes rukou odpovídající 2-3 stupni Parkinsonova syndromu. Jídlo však bylo vynikající a je zřejmě součástí globalizace, že sudetský Čech učí francouzské pikolíky otvírat lahve s vínem , holt si musíme zvykat. A poučení? I v zemi s dlouhou tradicí pití vína se mohou stát faux pas a tak není nutné se nad naší vinnou kulturou příliš pohoršovat.

 

Avignon – sál Papežského paláce

I. drama aneb vznik vinného snoba, setkání s Brunem
Druhý den začal poklidnou snídaní a přesunem do Avignonu kde se konal degustační veletrh vína “Decouvertes du Vallée du Rhone 2017”, v impozantním Papežském paláci byly této výstavě věnovány dva největší sály . Kolegové hned začali přechutnávat roséčka , kterými je tento kraj vyhlášený, asi jsem měl předtuchu ve dramatické změně počasí a tak jsem prohlásil, že na rosé je mi příliš zima a začal jsem přechutnávat rouge a několik slepých pokusů mne dohnalo k depresi, ano vína byla krasná, pitelná a elegantní, ale zároveň poměrně uniformní a neměl jsem štěstí na dobrý výběr, naštěstí na této výstavě se vyskytuje mnoho odborných i neodborných krajanů a tak dostávám několik výborných tipů od chlapců “Z břehů Rhony.” Dále potkávám pořadatele významného pražského vinařského veletrhu s velmi půvabnou zapisovatelkou, chvilku jsem přestal plivat a zahleděl se na asistentku, mé civění bylo zaraženo jeho důrazným výrokem “Moje tužka” a já pochopil, že opět přišel čas plivat. Nejmladšího kolegu přestala roséčka naštěstí bavit a protože podle katalogu byla většina organic/bio/biodynamik v druhém horním sále bylo rozhodnuto o společném přesunu do druhého sálu, zde opět zafungoval sex marketing neb jsme zamířili ke stánkům s mladými děvčaty.

Bruno Delubac – vinař

Vína byla úžasná, ale na nás šla chuť na rustikální kalnou biodynamiku, už jsem ztrácel naději, že ochutnám něco z čeho padnu na zadek. Když tu jsem ho viděl mohutný chlap s vizáží Jeana Gabina z kultovního filmu Heroin stojící před malým stolkem s pouhými 4 druhy vína, v jeho velkých medvědích tlapách by “magnumka” dělala dojem třetinky. Chtěl jsem ochutnat jen rouge , ale to Bruno, mluvící pouze provensálskou franštinou, to rozhodným gestem rukou odmítl. Vypláchl nám sklenky a nalil bílý skvost, z kolegou jsme se na sebe podívali

Apríl má v sobě písmeno R takže se ješte mohou jíst 🙂

a bylo jasné, to byl ten důvod proč jsme tady. Cairanne Blanc (40% Grenache Blanc, 30% Clairette, 20% Marsanne and 10% Bourboulenc)  poté následoval Brunův speciál Cairanne Les Bruneau (50% Grenache, 25% Syrah, 15% Mourvedre and 10% Carignan) a dále Cairanne L’Authetique (50% Grenache and 50% Syrah) se Syrahem, který celých 18 měsíiců odpočíval v bariku. S kolegou jsme nadšení, anglicky Brunovi sděluji , že jeho vína byla jsou neskutečný zážitek a jsou prostě “magnifique” I když jsem si jist, že příliš nerozumí (spíše vůbec) anglicky, z mé dikce a nadšení určitě pochopil, co mu chci říci a na důkaz toho mi podává svou obrovskou tlapu, ruku hrubou přesně takovou jakou má těžce pracující vinař, jsme tak nadšení , že málem propásneme cateringové časové okno pro naši skupinu. Pokud pojedete do Provence, zkuste navštívit bratry Vincenta a Bruna Delubac z Cairanne, Vincent je enolog a Bruno vinař a dohromady umí zachytit euforii slunečního svitu, zkapalnit a přivést na váš stůl. Zbytek dne proběhl procházkou po nádherném Avignonu a došlo i na pozdní “bublinky” Crémant d’Alsace a tucet ústřic na osobu. A poučení ? Nechte si poradit zkušenějšími, dejte na své pocity a užívejte života.

Vinice Châteauneuf-du-Pape

 
II. drama aneb Châteauneuf-du-Pape cítím se jako synovec Parkera
Na konec druhého dne je naplánovaná večeře ve vinařství Alain Jaume & Fils, jejich Châteauneuf-du-Pape získalo od Parkera celých 100 bodů, po nezbytné prohlídce vinařství a krásných kamenitých vinic s typickými kulatými kameny následuje večeře pro cca 10 lidí. Já sedím u samotného vinaře Jauma, který má naučených několik anglických otázek. Bohužel již nerozumí mým odpovědím na ně, naštěstí vedle sedící americký bankéř se na své harvardské alma mater učil franckému jazyku a tak zábava pokračuje anglicky se simultánním překladem do galštiny, Američan se mi ke konci večera zeptal které víno mi chutnalo nejvíce, bez váhání říkám že druhá láhev, Amík říká “dobrá volba, Parker tomu dal 100 bodů” najednou mám pocit , že jsem Parkerův synovec… ehmmm no jasně nevlastní synovec. Den končí na hotelu v Orange a jsme tak zahlceni zážitky , že už ani nemáme energii se vypravit do pozdně večerního města. A poučení ? Vinní snobi si rozumí.

 

Château Beauchêne

Epilog aneb zážitkový vrchol výpravy
Den třetí začal poklidnou snídaní v bohužel v hotelu o hvězdu nižším než při naší první noci, protože náš původní hotel byl zřejmě přebukován a tak jsem poněkud rozladěn našel jen sladkou snídani tak typickou pro střední Francii. Naštěstí se přesouváme do vinařství Château Beauchêne na pozdně ranní degustaci a já si potvrzuji, platnost rady našeho nepřítomného věčně mrzutého redakčního kolegy, že nejlepší doba na degustace je kolem 11 hodiny dopolední neb chuťové pohárky se nacházejí v největším rozpuku. Součástí degustace jsou naštěstí různé sýry, salámky a hlavně naprosto užasná škvarková placka a tomu v kombinaci Châteauneuf-du-Pape říkám snídaně pro “šampióny”. V druhé části degustace přijel vašnosta majitel a spestřil ochutnávku přímo natočením CHNDP puberťáka přímo z T34 pardón přímo z tanku, fotíme přilehlé vinařské venkovní muzeum a již opouštíme Provence a míříme směr – hlavní vinařské

Legendární Clos de Vougeot 1845

město Burgundska. Kolem Lyonu nás opět čekají zácpy takže do Beaune (čti Bon) jsme se dostali cca půl hoďky před zlatým hřebem naší výpravy a to návštěvu archivního sklepa významného burgundského vinařství. Představitel vinařství říkejme mu třeba Jean-Pierre nás vyzvedává před hotelem a veze nás do historického centra Beaune , náhle se otevírá starobylá železná brána a vjíždíme do dvora s kašnou a rozsáhlou zahradou. Zde již máme zákaz focení … Jean-Pierre nás vede do kanceláře, kde podepisujeme smlouvu o mlčenlivosti (nesmíme vyzradit majitele archivu a jeho umístění). Ještě v kanceláři necháváme své batohy a tašky, vyndavám ze svého baťůžku CORAVIN a tvářím nenápadně, nekompromisní natažená ruka Jean-Pierra a slova „vrátím ti to až na konci školního roku“ zhatila mé plány, že přece jenom něco ochutnám. Vcházíme do kasemat, přes několikatery mříže se noříme do hloubky prastarých sklepů, zde na ploše několik tisíc metrů jsou uloženy desítky tisíc lahví … nejstarší Clos de Vougeot 1846 … Ano intelektuálové určitě poznali, že toto víno se zmiňuje v povídce Metoda doktora Téra a profesora Péra (The System of Dr. Tarr and Prof.

Večeře pro pět

Fether 1845) od slavného Edgara Alana Poe…

Procházíme tajemná sklepení a Jean-Pierre popisuje jak se lahve musí aspoň 1x za 30 let zkontrolovat a popřípadě překorkovat … a jsme ujištěni , že většina vín je stále pitelná a ve výborné kondici.

Jean-Pierre se mne ptá na rok narození, říkám 1972, trochu se ušklíbne, ano vím to nebyl to zrovna nejlepší ročník. A tak nás při večeři čeká Beaune 1er cru 1974. A večeře v jedné lodi bývalého Jakobínského konventu ? Nevím k čemu to přesně popsat a  představte si ,že v jedné z chrámových lodí svatého Víta na Pražském hradě je uspořádána slavnostní večeře pro pět lidí. A poučení ? Ročník je důležitý u vína a ne u lidí 🙂

Jan Kynčl

Webmaster VINO.TK

You may also like...