Pryč s českým Merlotem, ať žije Vavřinec a vlašský salát se dvěma rohlíky

               Můj dědeček byl ročník 1897 a svou pubertu strávil v zákopech na frontě. Můj otec 1927 a pubertoval za okupace. Moje puberta pak přišla se vstupem Varšavských vojsk, což byla docela „výhoda“, protože jsme byli na jedné názorové lodi s rodiči a nadávali na Rusáky. Když jsme je porazili v hokeji, vzájemně jsme se objímali a na pubertální rozpor nebyl čas ani v následné normalizaci. Čímž ovšem nechci popírat obsah filmu Občanský průkaz, kde nespoutanému řádění hormonů nezabránil ani tatínek hrdina. No, lepší generační posloupnost byste si nemohli přát…

        Po roku 89 mi došlo, že ta tuhá léta nás poznamenala i gastronomicky. Člověk přece jen jí několikrát denně…Projevila se nadrženost vzniklá odříkáním něčeho, co jsme neuměli definovat. Když jsem mého otce v devadesátém roce poslal na jih Francie k mým známým, vrhl se do fast foodu, protože si myslel, že je to originální orientální kuchyně. Mí francouzští přátelé ho marně vyváděli z omylu. Podstrojovali mu kohoutem na víně, ke snídani mu servírovali quiche, k obědu ratatouille a na cestu ho pak vybavili cassouletem v originální keramické míse. Ano – po revoluci jsme vítali neznámé McDnaldovy vláčné žemle s karbanátky jako americký sen, pojízdné karavany diletantsky předělané na kuchyňské linky jsme měli za vrchol gastronomie a byli jsme ochotni sníst vše, co bylo kapitalistické jen proto, abychom odmítli vše, co poznamenal komunismus. Toužili jsme po tom, abychom byli klamáni. Kdo tohle zavčasu pochopil, nejezdil do Francie do fast foodů, ale využil svou prozíravost v kuponové privatizaci… Ne, není to blbost. Ta filozofie je dodnes stejná. Po letech půstu chce být svět klamán falešnými iluzemi, protože ještě (znovu)nenalezl ztracenou identitu. Česká povaha tento jev ještě valorizuje notnou dávkou sebemrskačství. Když nám něco nejde, shazujeme sami sebe, abychom obhájili svou neschopnost. Ale jen jaksi „vnitrostátně“. Vyjedeme-li za hranice, začneme se chlubit tím, co doma shazujeme. Je to pokrytecká národní hrdost.

             Platí to i o víně. Na to, aby u nás negociant prodal patok vinného typu, nepotřebuje žádný marketing. Situace sice už není tak tragická jako v 90.letech, kdy náš trh zaplavila například levná chilská vína s umělým „pilinovým barikem“. Kupovali jsme je jako diví, protože jsme tu chuť ještě neznali. Koncem devadesátých let jsme byli okouzleni Beaujolais nouveau (est arrrivé), aby ho pak napodobilo svatomartinské se stoletou tradicí, kterou před pěti lety ještě nikdo neznal.

Dnes na to jdou vinaři jinak. Někteří, samozřejmě – rozhodně neházím všechny do jednoho pytle! Proč by měl náš spotřebitel pít Merlot odkudsi ze St.Emilionu, když ho umíme vyrobit zrovna tak dobře jako oni? …Jenže neumíme. U nás nikdy nevyrobíme Merlot jako v Bordeaux, prostě proto, že tato odrůda do naší zeměpisné šířky nepatří. „Mon Dieu, o co se to snažíte?“ řekl mi nedávno jeden francouzský vinař, když ochutnal jeden takový vzorek. „Pít se to dá, to ano, je to dobré, ale poměr kvalita – cena nějak kulhá! Já chci pít to, co umíte zase lépe vy. Poznat vaši zemi prostřednictvím vašich odrůd!“ Jenže marketing je mocná čarodějka. Běžný český konzument je spokojen, že pije „světovou značku“ a chová se vlastně stejně jako můj otec tenkrát ve fast foodu. Náhražky, napodobeniny a plagiáty se prodávají stejně dobře jako originály. Žijeme levné životy, protože se v nich člověk moc nenadře. Proč nepostavíme vinařský svět na našich odrůdách, které by charakterizovaly náš život? Co takhle Svatovavřinecké? Modrý portugal? Neuburg? Zrovna jako Pinot Noir charakterizuje Burgundsko, Merlot St.Emilion a Sauvignon Blanc Sancerre na Loiře? A totéž platí o jídle. Jistě, bez fast foodů a přeškvařených klobás u stánků se to dnes už neobejde, nemluvě o dvaceti deka vlašáku a dvou rohlících. Ta oblíbená totalitní svačinka je pro mne dodnes jedničkou v kategorii lahůdkové gastronomie. Vtip je v tom, že bychom měli vědět, co konzumujeme. A na závěr: klobouk dolů před našimi vinaři, kteří jdou svou cestou, respektují terroir, ošetřují si svůj na nemoci náchylný Neuburg a nebalamutí zákazníky. Jsou sice ještě v menšině, ale je jich čím dál víc. Naštěstí.

Aktuální informace ze světa vína najdete také na našem Facebooku.