Radost z pití vína je jen pro blbce?

Už kdysi v antice si staří filosofové lámali hlavu nad tím, zda se víno může rovnat kráse a vůni růže. Dospěli k tomu, že nemůže. Růže je krásnější a její vůni nelze ničím nahradit. Jenže vám neposkytne to, co víno, které odsouvá všední starosti kamsi za hranici napjatých smyslů. V tehdejším životě, který byl většinou drsný, těžký a navíc krátký, bylo víno jakýmsi oknem do ráje. Po polknutí několika doušků zmizel strach a pocit úzkosti a člověk se cítil silný, šťastný a vše viděl růžově. Špatně od žaludku se dostavilo až potom, ale lidé tu proceduru opakovali, protože to prostě stálo zato. Pocit slasti byl příliš krásný, než aby si ho nechali zkazit nějakou pitomou kocovinou. Nutno ovšem říct, že víno bylo tenkrát jen pro privilegované. Nebyl to tak laciný artikl jako jiné zkvašené nápoje – předchůdci piva. Vyžadovalo totiž větší péči. A čím větší pozornost mu člověk věnoval, tím víc se mu víno odměňovalo. Pití vína nebyla jen tak obyčejná neřest. Byla a je to neřest ušlechtilá. Neboť réva přetvářela krajinu, víno měnilo mentalitu člověka kráčelo s ním bok po boku napříč historií. Zejména tou naší, křesťanskou. Vždyť Bible obsahuje slovo víno 207 krát a slovo vinice 92 krát. Nakonec – to, že Ježíš proměnil vodu ve víno přece muselo mít nějaký pragmatický důvod…

Usedl jsem nedávno k dubovému stolu s jedním českým someliérem. Těšil jsem se na to, že mne opustí deprese a úzkost z každodenního shonu a dostaví se pocit radosti. Byl jsem připraven sdílet zkušenosti odborníka a hodlal být obohacen o nové poznatky. Český someliér mne však zklamal. Nepije totiž pro radost, ale profesionálně. Moje poznámka, že mi víno prostě „jen“ chutná, byla definována jako amatérská, a tak jsem se dalších promluv o vůni či chuti raději zdržel. Jistě bych se mýlil. Radost nad sklenkou příjemného vína jsem musel tutlat. Nebyl nikdo, kdo by ji sdílel. Český someliér se totiž raduje až při odhalení vad a nedostatků, jinak by přece utrpěla jeho profesionální čest. Ta mu také velí pít odborně, tedy nahlas. Víno musí srkat, probublat, vykloktat si, vymáchat v něm všechny smysly a až poté polknout. Radost z požitků je pro blbce. Radost z příliš velkého obsahu kyselin nekorespondujícím s cukernatostí a tím pádem vyčnívajícím alkoholem je škodolibá, tedy správná.

Hlavou mi probleskla paralela se sovětskými hokejisty. Ani oni se neradovali nad činností k radostem určenou. Sázení gólů byla pro ně práce. A pokud se koníček – nadstavba života – ať už je to sport nebo jiná záliba, natož pak neřest, stane prací, radost zmizí. Jistě, radost z práce je namístě, ovšem těžko si dovedu představit chirurga, který za vítězného jásotu běží nemocniční chodbou s apendixem nad hlavou… Vítězný ryk nad kladným výsledkem své práce bych toleroval snad jen meteorologovi…

Ale abych se vrátil k posezení nad vínem se someliérem. Podařilo se mu ve mně zabít pocit radosti. Odsunutí všedních starostí kamsi za hranici napjatých smyslů se nekonalo. Takových odborníků je sice jen pár, naštěstí, ale já s hrůzou zjišťuji, že řada lidí takové experty napodobuje. Neznalost se přece nejlépe zakryje konstruktivní kritikou… a pocit důležitosti je prosté radosti společensky nadřazen. Ale cožpak se lze radovat z vlastní důležitosti? Asi ano. Alespoň u nás. Zkoumání nedostatků druhých máme v národní povaze. A nedej bože, aby znalec snad někoho pochválil. To by bylo obzvlášť potupné.

Jednou jsem s tímto someliérem usedl k dubovému stolu v Provence ve Francii. Jeho kloktavé degustační metody se staly objektem pozornosti nejen francouzských vinařů, ale i japonských turistů. „Probůh, to se ten tvůj kolega neumí normálně napít?,“ obrátil se na mne můj přítel Jean – Michel. Řekl jsem tehdy, že samozřejmě umí, ale dodnes si tím nejsem jistý.

P.S.

Tento text budiž brán s nadhledem. Takoví someliéři se u nás vyskytují jen sporadicky a já popsal jen jeho prototyp. Nicméně existují a pokud se s nimi byť krátce setkáte, jsou bohužel k nezapomnění.

 

 

You may also like...